Zraněný holoubek

To mi tak jednou na parapet přiletěl zraněný holoubek, vybral si k odpočinku zrovna mé okno. Bylo mi ho hrozně líto a na jeho počest vznikla tato básnička...

Holoubku zraněný, na okénku sedíš,
do krajiny stínů nevesele hledíš,
kam ti štěstí uletělo?

Na křídlech tvých se rudé kapky lesknou,
muzikanti hrají píseň tesknou
o zmařeném životě, nekonečné samotě.

Holoubku sivý, jsi sotva živý,
vše bylo před tebou, pak kočka dravá jen se smála,
když drápy peří trhala, rdousila a prskala.

Co zmůže holoubek proti divé síle?
Co proti osudu zmůže, když přijde jeho čas?
Ptám se zas a zas, když na parapet drobím chleba,
třeba se uzdraví, přežije to... třeba... třeba.

Holoubek chuť k jídlu nemá,
i když se na nožky zvedá,
jen otáčí se ke slunci zády,
snad mu drásá jeho rány.

Misku pokládám vedle drobků,
napij se vody, holoubku,
krev se ztrácí, tahle voda sílu vrací.

Je daleko? Chceš ji blíž?
Laskavost je na obtíž.
Vrků, vrků a už frnknul.

Jen víra teď mi zbyla,
dokud zvládne uletět,
neschramstne ho smrti svět.

Nechť tě štěstí provází, holoubku můj milý,
ať unikneš z nesnází a jsi zas blíž cíli.

Kamila Prášková