Vlčí dluh

Fantasy povídka o Heflym, chlapci, který se na vrcholu dospívání dostal na rozcestí svého života.

Stál na okraji propasti. Pod ním se rozpínalo široké údolí Cianmaru. Měkké paprsky zapadajícího slunce dopadaly na rozsáhlý prastarý les, který se táhl mnoho mil všemi směry, kam až oko dohlédlo. Mohutné borovice, smrky i jedle skrývaly pod svými větvemi mnohá tajemství. Hefly se pousmál, když si vzpomněl kolik času v tomhle hvozdu strávil a kolik z oněch tajemství odhalil. Nebyl to však veselý úsměv, bezstarostný nebo uličnický, takový, který by se hodil pro sedmnáctiletého hocha. Byl to úsměv plný nostalgického smutku a nezměrného zoufalství, které svíralo srdce ocelovou pěstí a vypuzovalo z krve všechen kyslík.

Chlapec udělal další krůček blíž ke smrti. Bosýma nohama vnímal drsný kamenný povrch skalnatého výběžku. Když se špičkou palce dotkl volného prostoru, naklonil se přes okraj a pohlédl pod sebe. Ta výška byla závratná, a přesto se mu zdála podivně přátelská, osvobozující. Vždycky obdivoval ptáky v oblacích, záviděl jim jejich svobodu. Teď se stane jedním z nich. Bylo jen správné, že ukončí svůj život tady. Tohle byl jeho domov, tady prožil ty nejšťastnější chvíle, tady chce zůstat navždy.

Na tváři ho polechtal studený podzimní vítr a pocuchal mu už tak rozježené uhlově černé kadeře. Zvedl zrak a pohlédl k obzoru. Vždycky miloval západy slunce, ty nádherné barvy rozlité po obloze - jemně oranžovou, růžovou a modrou.

Pohlédl na své dlaně, na kterých se stále leskla krev, a otřásl se odporem. Zdvihl paže, jakoby chtěl vzlétnout a naklonil se nad propast.

Někde za jeho zády zapraskala větvička. Prudce se otočil, přičemž nebezpečně zavrávoral. Na kraji lesa se ve stínu borovic rýsovala mohutná vlčí postava. Hefly strnul a automaticky sáhl ke svému opasku. Obvykle tam nosil lovecký nůž, který využíval ke stahování kořisti, jež se mu chytila do pasti. Teď však byla kožená pochva prázdná.

Vlk udělal několik obezřetných kroků a sluneční paprsky se odrazily od jeho stříbrného kožichu. Velikostí to byl spíše mladý vlk a nevypadal, že by se chystal zaútočit. Přesto se chlapci strachem stáhlo hrdlo. Bylo to vlastně dost hloupé, pomyslel si, bát se smrti, když se právě jedné sám chystal vyjít vstříc. Jenže tohle bylo jiné. Být zaživa roztrhán ostrými drápy a tesáky, to nebyla smrt, kterou by si vybral. Ačkoli, pomyslel si hořce, takovou by si nejspíš zasloužil.

Někde blízko zakukala kukačka a vlk tím směrem natočil slechy. I Heflyho mysl se tam zatoulala, ale jeho oči zůstávaly sledovat zvíře. Bylo to nádherné stvoření. Na výšku mohl dosahovat Heflyho pasu a kožich měl huňatý a lesklý. Vždycky vlky obdivoval. Byli tak silní a nebojácní. Jak by si sám přál být jedním z nich. Přesto, že se pohyboval v lese často, nesetkával se s nimi. Občas zaslechl v dálce vytí a pak se rychle klidil z cesty. Jindy našel pozůstatek jejich lovu. Ale tváří v tvář se s nimi setkal jen jednou v životě. Ta vzpomínka se mu teď vykreslila v mysli jasně a ostře.

Bylo to krátce po jeho třináctých narozeninách. Seděl na slamníku ve svém skromném pokoji a snažil se nevnímat stále se stupňující hádku svých rodičů, která k němu doléhala zpoza dveří. Už ani nevěděl kvůli čemu začala. Vždycky se něco našlo. Jeho otčím byl opilec a násilník. Když si ho Heflyho matka po tragické smrti jeho otce brala, nic nenasvědčovalo peklu, do kterého je oba uvrhla. Otčím se k ní choval galantně a k Heflymu víc než štědře. Kupoval mu různé dárky, aby si ho získal a tehdy desetiletý chlapec uvěřil, že by ho mohl mít rád.

Jenže asi po roce se všechno změnilo. Hefly nejdřív nechápal, co se stalo. Až později pochopil, že otčím touží po vlastním potomkovi, po pravém synovi. Jenže jeho matka mu ho nebyla schopná dát. Týral ji těmi nejodpornějšími způsoby, trestal ji a ponižoval. Její bolestný křik strašil Heflyho v nočních můrách.

Toužil matku bránit, toužil se za ni postavit, ale měl strach. Jen jednou se pokusil něco říct a otčím se po něm ohnal tak, že skončil s oteklým fialovým obličejem a dva týdny neviděl na oko. A tak zbaběle utíkal. Cianmarský hvozd byl jeho druhý domov. Laskavý domov plný krásných vzpomínek na otce, který ho tam brával na dlouhá odpoledne a učil ho vyrábět pasti a stahovat zvěř. Otce, který ho miloval, a který jediný by mohl jeho matku ochránit. On byl slabý.

Aby umlčel pocit selhání věnoval se lovu zvěře. Stražil oka a často chytil králíka nebo i zatoulanou srnku. Zvěř pak v režném pytli odtáhl na černý trh ve vesnici, kde za ni dostal pár undunů, nebo ji vyměnil za hojivé masti pro matku. Peníze si pak schovával do dutiny v jednom velikém smrku poblíž vysuté skály. Až našetří dost peněz, chtěl s matkou utéct. Kdyby se dostali dost daleko, otčím by je snad nedokázal najít.

Toho dne to nebylo jiné. Vyplížil se z jejich domku ve chvíli, kdy se z kuchyně ozvalo: "Ty pekelná děvko! Aby tě Fandúr zamordoval-" zbytek už neslyšel. Uháněl v dopoledním slunci vstříc vůni šišek a smůly.

Byla polovina léta a vzduch byl teplý a vlhký z noční bouřky. "Ideální počasí na houby," zamumlal si sám pro sebe a pátravě se rozhlédl po podrostu. Brzo našel pár klouzků a smrkových hřibů. Schoval je do plátěného pytlíku, který měl uvázaný u pasu a vydal se zkontrolovat nastražené pasti. Ten den měl podivnou smůlu, ani jeden králík. Když však došel k oku, které měl nastražené blízko potoka, strnul. V pasti bylo za levou přední nohu chycené vlčí mládě. Malé vlče kňučelo a zmítalo se ve snaze se osvobodit, ale smyčka byla příliš stažená a jen se mu zařezávala hlouběji do kůže. Stříbrnou srst už měl zbarvenou do ruda.

Hefly si nejdříve pomyslel jaké má štěstí, zaprvé, protože vidí poprvé v životě vlka, a hned vzápětí, protože na černém trhu za něj dostane tolik peněz, že by mohli s matkou utéct až do Garlony, hlavního města království, a tam by se mezi tolika lidmi ztratili. Mohli by začít nový život! Ta představa mu na okamžik zatemnila mysl. Vlk byl posvátné zvíře a jistí bohatí měšťané by ve snaze zajistit si nesmrtelnost klidně zaprodali duši. Věřilo se totiž, že kdo ochutná maso vlka, stane se nesmrtelným, avšak za cenu věčného zatracení.

Běžní lidé měli vlky v úctě a hvozdu se vyhýbali, mimo jiné taky proto, že vlci měli pověst nelítostných a neporazitelných zabijáků. Hefly však díky otci věděl, že to není pravda. "Otec..." zašeptal Hefly a v hloubi duše se zastyděl. Jeho otec by nikdy nedovolil, aby někdo nějakému vlku ublížil. Obdivoval je a choval v posvátné úctě. Vyprávěl mu, že když byl malý, spadl do sněhové závěje a byl by umrzl, kdyby na něj jeden vlk nenarazil a nezahříval ho, dokud ho nenašel jeho otec, Heflyho dědeček. "Lidi jsou hlupáci, ta děsivá vlčí pověst je jejich jediné štěstí, jinak by je už dávno ti mocichtiví zabedněnci vyhubili," pověděl mu tehdy.

Ano, mohl by je vykoupit z pekla křiku a bolesti, ale za jakou cenu? Zklamal by svého otce, stala by se z něj sobecká zrůda a sám sebe by nenáviděl. Ublížit něčemu tak bezbrannému a krásnému... Ne, k tomu ho otčím nedonutí.

Rozešel se k mláděti a to jen zesílilo svůj marný boj. "Ne, ne, klid, přestaň, prosím, takhle si ublížíš. Já ti chci pomoct, chci ti pomoct," konejšil ho. Malá chlupatá kulička na něj upřela bázlivé oči a přemýšlivě naklonila hlavu na stranu, jako by chtěla říct: No tak mi to dokaž.

Hefly se k vlčeti přiblížil, klekl vedle něho a opatrně uvolnil drátěnou smyčku. "Tak a jsi volný," usmál se na ně. "Ale to zranění vypadá ošklivě, počkej chvíli." Nařízl si dolní okraj bavlněné tuniky a odtrhl z ní úzký pruh látky. Jemně ovázal mláděti nohu a pozoroval, jak se kulhavě snaží odběhnout pryč. "Takhle daleko neutečeš," zavrtěl hlavou a uvědomil si, že vlče je v nebezpečí. Zatoulalo se moc daleko od smečky. Může se mu něco stát, může umřít hlady nebo ho sežere nějaký dravec. Přemýšlel, co s tím. Vzít domů si ho nemůže, otčím by žádné morální zábrany neměl. V lese s ním taky zůstat nemůže. Takže zbývá jediná možnost. Musí vystopovat vlčí smečku a mládě vrátit k rodině. Nemůže být zas tak daleko.

Dohnal chlupatou kuličku a vzal ji do náruče. "Jak ses mohl tak zatoulat?"

Vlčí stopy našel bez potíží, půda byla po nočním dešti blátivá. Trvalo mu pár hodin, než je uslyšel. Štěkali a vyli po okolí, zřejmě vlče hledali. A ta malá koule se začala ošívat a volat je k sobě. Dostal chuť ji tam nechat a utéct, protože představa, že se setká s vlky, když jejich mládě zranila jeho past, ho naplňovala děsem. Pohlédl na vlče v náručí, vypadalo tak bezmocně. Co kdyby ho nenašli? Nebo se mu něco stalo? Ne, tohle musel udělat. Musel splatit vlčí dluh. Vlk zachránil jeho otce, když byl dítě. A on teď musí pomoct tomuhle chlupáči vrátit se k rodině.

Vykročil směrem, odkud se ozývalo vytí. Nohy se mu třásly, ale neuhnul z cesty. Když došel na mýtinku, kde prosvítaly sluneční paprsky, vlci náhle utichli. Ale on cítil jejich přítomnost, pozorovali ho. Pak vlče v jeho náručí zanaříkalo a oni vyrazili zpoza stromů. Během pár vteřin ho obklíčili.

Hefly stál jako přikovaný a srdce mu divoce bušilo. Prohlédl si vlky kolem sebe, byla to smečka deseti krásných zvířat, někteří měli hnědou a jiní bílou srst. Jen jeden vlk, ten největší, měl kožich barvy stříbra. To musí být vůdce smečky, jejich alfa, pomyslel si Hefly. Třesoucím se hlasem k němu promluvil: "Zdravím tě, mocný vlku. Našel jsem vlčí mládě, bylo chycené v mé pasti. Je mi to moc líto. Prosím přijmi mou hlubokou omluvu." Pak položil malého vlka na zem před sebe. Vlče se okamžitě začalo kulhat k alfa samci a přitom radostně broukalo.

Stříbrný vlk mládě očichal a otřel se čumákem o jeho tvář. Pak zvedl hlavu k chlapci a zavětřil. Pár minut ho zkoumavě pozoroval, a chlapec měl pocit, že se mu strachy rozskočí hlava. Pak se vlk sklonil k mláděti a chytil ho do zubů za kůži na krku, otočil se a rozběhl se pryč. Ostatní vlci ho záhy následovali. Hefly se zhroutil do trávy a lapal po dechu. Vůdce vlků přijal jeho omluvu a nezabil ho.

To bylo poprvé a naposled, co spatřil vlky. Až do teď. Možná se nějak dozvěděli, co udělal a přehodnotili svoje rozhodnutí nechat ho naživu. Pootočil se k propasti. Stihl by skočit, než by ho vlk sežral? Ozvalo se varovné zavrčení. Možná to stihne... "Vrrrrrrrrr!" Tohle už bylo příliš blízko. Otočil se ke stříbrnému vlkovi, který od něj stál jen na délku natažené paže. "Prosím, nech mě skočit, prosím, vím, že si zasloužím horší smrt, ale prosím dovol mi skočit. Dovol-" drmolil.

Vlk se k němu naklonil a... k Heflyho překvapení se mu chlupatou hlavou otřel o spánek. Pak se mu zakousl do tuniky a odtáhl ho pryč od propasti.

Hefly zůstal nevěřícně a nechápavě civět. "Ty nechceš, abych skočil?" zeptal se vlka.

Ten souhlasně zabroukal.

"Ale já si zasloužím zemřít, zasloužím..." náhle se nekontrolovatelně rozvzlykal. "J-jsem vrah, jsem z-zrůda, nezasloužím si ž-žít. Za-zabil jsem ho, s-slyšíš? Zabil jsem ho," sesul se na kolena a když se trochu uklidnil, pohlédl vlkovi do očí. "Musel jsem, musel jsem ji chránit, on by- on by ji zabil, byla celá od krve, mlátil ji a já, nemohl jsem, nemohl jsem mu to dovolit. Otec by to nikdy nedovolil. Ale to není omluva, jsem vrah, jsem příšera, zasloužím si zemřít," pokračoval v sebezpytujícím monologu a jeho hruď byla plná nenávisti a odporu sama k sobě. O to větší zhnusení pocítil, když si uvědomil, že ho zároveň naplnila úleva. Úleva, že jeho matka může začít znovu, že alespoň ona unikne peklu.

"Proč jsi přišel?" zeptal se posvátného zvířete před sebou, které trpělivě čekalo, až ho přejde záchvat zoufalství. Vlk, nebo spíš vlčice, jak mu došlo, před něj natáhla levou tlapu a on jasně spatřil růžový proužek zjizvené kůže, na kterém nerostly chlupy. "To jsi ty!" vykřikl v náhlém pochopení. Vlčice mu položila hlavu na rameno, jako by chtěla říct: To je dobré, človíčku, už jsem u tebe.

Hefly ji objal kolem krku a zabořil hlavu do teplé vlčí srsti. Vdechl vůni lesa a pach vlhkých psích chlupů a srdce se mu zatřepotalo v hrudi. Náhle věděl, proč přišla. Přišla mu připomenout, že si zaslouží žít, protože se nad ní tehdy slitoval, protože riskoval svůj život, aby ji odnesl k rodině do bezpečí. V srdci není taková stvůra, za jakou se považoval. "Splatila jsi vlčí dluh," zamumlal a z očí mu proudily slzy, které jí máčely hebkou srst. "Teď jsme vyrovnáni."

Kamila Prášková