Tajemný telefon

Povídka o Breně - knihovnici ve městečku Čtenín, a jednom strašidelném telefonátu...

Pod stolem bylo opravdu těsno. Brena se zašklebila. Vůbec to nebylo jako v dětství, kdy si ze stolu, židlí a dek vyráběla prostorné a útulné bunkry. Teď tu bylo těsno tak, že se ani nemohla pohnout. Seděla schoulená mezi svými dvěma obrovskými psy, dogami, a těžce lapala po dechu, zatímco psi vyděšeně kňučeli se staženými ocasy.

Ten den začal naprosto normálně. Kdo by si pomyslel, že se to tak šeredně zvrhne. Brena byla knihovnice v malém městečku jménem Čtenín. Knihovna byla jediná široko daleko a na tak malé město byla překvapivě bohatě vybavená.

Obyvatelé městečka byli vášniví čtenáři a Brena neměla o práci nouzi. Neustále běhala po knihovně, vracela zpět do regálů knihy, pomáhala čtenářům najít, co potřebovali a ukázňovala rozjívené děti.

Ten den to nebylo jiné. Dokud nezazvonil telefon. Brena se zrovna natahovala pro nejnovější vydání Kuchařky pro milovníky kaktusů, když se rozdrnčel. Brenu to tak polekalo, že div nespadla ze schůdků.

Nebyl to totiž obyčejný telefon a za celou Breninu kariéru se nestalo ani jednou, že by zazvonil. Žena se k němu nervózně rozběhla a zvedla sluchátko. "Prosím?" Na druhém konci však bylo ticho. "Haló? Kdo volá?" zkusila knihovnice znovu. Nic. Brena se nervózně kousla do rtu. Na tohle neměla žádné protokoly.

Když sem před deseti lety nastupovala, postarší knihovnice na telefon ukázala a řekla, že pokud někdy zazvoní, bude to vážné. Brena se jí zeptala, co tím myslí, ale žena se jen tajemně usmála, přehodila si přes ramena kabát a odešla. Brena už ji pak nikdy neviděla. Ani se nedozvěděla, co tím myslela. Telefon ale opravdu nikdy nezvonil a tak si Brena pomyslela, že je to asi nějaká historická rekvizita pro dotvoření atmosféry. Telefon byl totiž ještě s otočným číselníkem.

Brena na něj teď bezradně civěla a přemýšlela, jestli má zavěsit, nebo se ještě jednou pokusit přimět volajícího k hovoru. Rozhodla se pro druhou možnost: "Tady je Brena, knihovnice, s čím vám mohu pomoci?"

Na druhém konci to podivně zapraskalo a pak se ozvalo táhlé mňouknutí následované varovným zasyčením. Brena si začala myslet, že si z ní někdo utahuje a už už chtěla položit sluchátko, když se v něm ozval nakřáplý hlas.

"Přijdu po setmění." To bylo vše. Volající zavěsil. Brena zírala nechápavě na telefon. Kdo přijde? A jak jako po setmění? Knihovna přece zavírá v sedm večer. A stmívá se až o půl osmé. To už bude Brena určitě doma naložená v teplé vaně s koupelovou solí a bublinkami. Asi to byl vážně nějaký hloupý vtip, pomyslela si a vydala se zpět k regálu s kuchařkami. Ještě se však na telefon znepokojeně ohlédla. Nemohla si pomoct, ale v žaludku se jí usadil nepříjemný pocit. Ten hlas i jeho sdělení bylo přece jen poněkud děsivé.

Brena na to po zbytek dne nedokázala přestat myslet, takže byla roztržitá a několikrát jí z rukou vypadla kniha. Což bylo pro knihovnici prostě neodpustitelné. Když se jí to ten den stalo už posedmé, zamračila se a rozhodla se, že si zajde trochu odpočinout do skladu knih. Zavolala na Monu, usměvavou blondýnku, která už dva měsíce v knihovně brigádničila, a požádala ji, aby na vše chvíli dohlédla sama. Mona se nadmula pýchou, že na ni byla přenesena taková zodpovědnost, svatosvatě slíbila, že se o vše postará a ať si Brena nedělá nejmenší starosti a klidně si zdřímne.

Brena se na ni sice usmála, ale trochu uraženě si pomyslela, že přece ještě není žádná stará babička, aby si potřebovala odpoledne zdřímnout. Bylo jí teprve dvaatřicet. Změřila si pohledem Monu, ze které mladí přímo kypělo a s povzdechem se odebrala po schodech dolů do zaprášené místnosti plné regálů se starými knihami. Bylo to místo, kam se dávaly starší knihy, po kterých už nebyla sháňka, knihy poničené, které čekaly na opravu, ale taky knihy natolik vzácné, že nebyly určené pro každodenní ohmatávání nenechavýma rukama.

Brena se odebrala do zadní části místnosti za řadu vysokých polic. Tam stál psací stůl, kancelářská židle a staré ale velice pohodlné křeslo, u kterého se teď rozvalovaly dvě obrovské dogy. Jak se Brena objevila na dohled, zvedly hlavy a začaly přátelsky vrtět ocasem. "Ahojte, miláčci, chyběla jsem vám?" zeptala se Brena s úsměvem a podrbala je za ušima.

Brena si dnes výjimečně musela vzít psy s sebou do práce. Její sousedka, stará paní, která se o psi starala, když byla Brena pryč, musela dnes náhle kamsi odjet. A tak Breně nezbývalo, než si ty dvě psiska vzít s sebou. Tady ve skladě nikomu nevadily. Brena jim tu dala misku plnou žrádla, další s vodou a protože dogy už byly postarší lenivé dámy, vůbec jim nevadilo si tu pár hodin pospat. Sklad navíc vedl na malý dvorek, kam Brena nechala pootevřené dveře, aby se psi mohli vyvenčit. Což, jak si všimla, když nakoukla ven, nejednou udělali. Brena se ušklíbla, vzala ze šuplíku stolu několik sáčků a než se svalila do křesla, posbírala psí nadílku a hodila ji do odpadkového koše vedle stolu. Vynese ji, až půjde domů, ujistila samu sebe a v mžiku usnula.

Ze snu ji vytrhlo psí zakňučení. Zmateně se rozhlédla a zjistila, že nic nevidí, protože je tma jako v pytli. Vyskočila na nohy, zašátrala po lampičce na stole a s cvaknutím ji rozsvítila. Hodiny na zdi ukazovaly osmou hodinu večer. To snad ne! Pomyslela si Brena. Copak tady doopravdy tři hodiny spala a nikdo ji nevzbudil? Nakoukla dveřmi na dvůr, kde už obloha z tmavě modré přecházela do černé a objevovaly se první hvězdy.

Nejvyšší čas jít domů. "Jdeme," zavelela a vzala si z blízkého věšáku na šaty bundu a kabelku. Zavřela dveře na dvůr a vydala se ke dveřím do knihovny. Psi jí byli v patách. Pak si ještě vzpomněla na lampičku, vrátila se ke stolu, vytáhla ze šuplíku baterku, rozsvítila ji, a teprve poté zhasla lampičku.

Brena nebyla žádný strašpytel a knihovnu za ty roky znala jako svoje boty, ale přesto měla v žaludku podivnou nervozitu, když brala za kliku a vydala se se psy po schodech nahoru. V knihovně panovala tma a ticho. Slabý paprsek světla, který vydávala baterka, nedokázal ozářit celý prostor a tak Brena viděla jen pár kroků před sebe.

Náhle se ozvalo zapraskání a pak ten stejný nakřáplý hlas, jaký Brena slyšela to ráno v telefonu: "Tak jsem tady, Breno, knihovnice!" A následoval ho děsivý smích, který se rozléhal snad ze všech koutů knihovny najednou. Breně se udělalo zle, jakoby se jí všechny žaludeční šťávy přemístily do krku a ona se nemohla ani pořádně nadechnout. Upustila baterku, chytla psy za obojky a rozběhla se po paměti zpátky do skladiště.

Bubu a Fufu, jak se dogy jmenovaly, zdědily po svých čistokrevných rodičích bohužel pouze svoji obrovitost, nikoli však odvážnou povahu. Takže teď s kňučením utíkaly, co jim nohy stačily a vláčely Brenu za sebou. Ve skladu, div nestačila ani zavřít dveře, zámek bohužel dveře neměly, a už ji psi táhli ke známému útočišti u křesla a rovnou pod stůl.

Brena udýchaně lapala po dechu, zatímco se k ní dogy, každá z jedné strany tiskly a vyděšeně kňučely. Brena však neměla ani pomyšlení, aby je uklidnila. Sama měla co dělat, aby se nepozvracela strachy. Proboha, běželo jí hlavou, po knihovně běhá nějaký psychopat. Možná nějaký z nedávných přistěhovalců, cizáků, co neměl rád knihy, a vyhlédl si ji za svou oběť. Možná jich bylo dokonce víc a byli z nějaké sekty a teď ji tady demonstrativně umučí a zabijou. Možná ji dokonce zaživa vyříznou srdce z těla a připíchnou ho ještě krvácející na fasádu knihovny.

Brena byla vášnivá čtenářka, asi jako skoro všichni v tomhle městečku, a ze všeho nejvíc milovala horory a detektivky. To o ní věděl každý. Fredy, jeden ze stálých návštěvníků knihovny a Brenin dobrý kamarád, se jí často smál, že kdyby se někdy do nějakého hororu propadla, byla by už tak otrlá, že by jí to vůbec nevyděsilo. Jenže to se Fredy spletl. Něco jiného je horor číst a něco jiného je v něm být.

Brena ztěžka polkla a žaludeční šťávy jí nepříjemně zapálily v krku. Přinutila se zhluboka nadechnout, uklidnit a pak pohladila Bubu a Fufu po krku a zašeptala pár konejšivých slov. Takže psi přestali kňučet ale dál se k ní choulili. Breně to neposkytovalo ani jiskřičku bezpečí, protože věděla, že psi by byli ti první, co by utekli, zatímco by ji porcovali a napichovali na rožeň.

Zaposlouchala se. Ve skladu panovalo ticho. Slyšela jen vlastní dech a funění psů. Psychopat, ať už to byl kdokoli, ji nesledoval. Nebo možná na ni číhá za dveřmi. Brena se při té představě otřásla. Konečně se jí zaplo logické myšlení a nahmatala v kabelce mobilní telefon. Našla číslo na místního strážníka, který s ní sdílel zálibu v detektivkách a vytočila číslo. Po několika tónech se ozval jeho unavený hlas: "Haló, kdo volá?" zeptal se ospale.

"Gerte, tady je Brena, musíš mi pomoct, v knihovně je nějaký psychopat, asi mě chce zabít, prosimtě přijeď," drmolila šeptem.

Na druhém konci bylo chvíli ticho a pak se Gert zasmál: "Breno! Ty víš jak člověka pobavit, opravdu dobrý vtip! Ale já ti na to neskočím, nene!"

Brena vyvalila oči. On si myslel, že si z něj utahuje! "Ne, pochouchej Gerte, já si nedělám srandu, opravdu tu někdo je. Mám hrozný strach!"

Gert se znovu zasmál: "Ty a strach? Poslyš Breno, mám za sebou dlouhý den, jsem unavený a potřebuju se vyspat. Taky bys měla jít. Teď není dobrá doba na žerty, i když oceňuju tvůj zápal pro věc. Zítra se stavím v knihovně a probereme to. Zatím ahoj." A zavěsil.

Brena nechápavě zírala na mobil. Zítra? Tak zítra?! Zítra už může být mrtvá a zakopaná na dvorku! Hystericky znovu vytočila jeho číslo ale bylo hluché. Ten pitomec si vypnul telefon! Breně se udělalo ještě hůř. Řekli byste, proč Brena nezavolala na policii, jenže v městečku byla tak nízká kriminalita, že měli všehovšudy jen jednoho strážníka a nejbližší město od nich bylo pět hodin daleko. To už bude Brena nejspíš mrtvá. Takže se ani nenamáhala tam volat. Však počkej Gerte, až najdeš zítra moje zkrvavené vykuchané tělo, ještě olituješ, že jsi zavěsil.

Chvíli se topila v panice a promítala si všechny podobné scény ze svých oblíbených knih. Pak se rozhodla. Vstala, vzala psy za obojky a vyvedla je na dvorek. Dala jim tam misky se žrádlem a vodou a sklonila se k nim. "Tady budete v bezpečí. Ten psychopat jde po mě. Určitě vám neublíží. Počkejte tu na mě." Psi jen zakňučeli. "Pssst, čekejte," řekla Brena a zavřela za nimi dveře.

Chvíli stála ve tmě a sbírala odvahu ale pak se vydala ke dveřím do knihovny. Tentokrát půjde po slepu, rozhodla se. To byla její jediná šance. Znala knihovnu tak dobře, že měla její plánek v hlavě zářivý a jasný. Stačí, aby se tiše jako myš dostala k zadnímu vchodu.

Předpokládala, že ten hlavní bude hlídaný ale o tom zadním skoro nikdo nevěděl. Vedl do úzké slepé uličky zarostlé břečťanem, kterou lidi nepoužívali. Pokud se jí podaří tudy proklouznout, bude vyhráno. Vydá se pak přímo ke Gertovi domů, uškrtí ho a pak ho přinutí dostat z knihovny Bubu s Fufu.

U dveří ke schodům se krátce zaposlouchala. Možná tam na ni ten psychopat čeká. Otevřela dveře tak, aby byla schopná v případě potřeby okamžitě uskočit. Ale za dveřmi nikdo nebyl a ani na celém schodišti nikoho nepotkala. Když tiše vstoupila do haly knihovny, neviděla ani kousíček světla, ani neslyšela žádný hluk, který by nasvědčoval přítomnost někoho cizího. Třeba se jí to vše jen zdálo? Napadlo ji. Ale ne, přece ví, co slyšela! Zamračila se do tmy a po paměti šla pomalými, tichými krůčky k oddělení knížek pro děti, za nímž se ukrytý za purpurovým závěsem nacházel zadní vchod. Rukama se zlehka dotýkala polic, aby do něčeho nevrazila a nezpůsobila hluk.

Jenže přesně to se stalo. Mona zřejmě neuhlídala rozjívené děti a ty jako obvykle přesunuly vozíček s knihami na vrácení do cesty. Brena do něj vrazila, vykřikla bolestí, vozíček se rozjel a narazil zřejmě do jedné z polic, ze které vypadlo pár knih, což všechno dohromady znělo v prázdné noční knihovně jako rána z děla.

Brena se kousla do rtu, aby nezačala nahlas klít a přitiskla se vyděšeně k jedné z polic. A pak se znovu ozval ten děsivý smích. Brena nedokázala určit odkud vychází, protože to znělo, jakoby se snášel z různých částí knihovny, ze zdí a stropu. Vykašlala se na snahu o nepozorované proklouznutí, bojově zaječela a rozběhla se přímo k hlavnímu vchodu. Aspoň doufala, že běží tím směrem.

A pak se náhle rozsvítilo. Celá knihovna se rozzářila oslnivým světlem, až to Brenu oslepilo, rozbrečelo a přinutilo zakrýt si oči rukama. Ve stejnou chvíli se taky rozezněla salva výstřelů, která Brenu vyděsila tak, že se skácela k zemi, aby ji nezasáhla žádná domnělá kulka. A pak taky to ze všeho nejpodivnější. Knihovnou se rozeznělo sborové: "Překvapení!!!"

Brena chvíli omráčeně ležela na zemi, než její mozek vůbec dokázal zpracovat, co slyšel. Pak pomalu zvedla hlavu a uviděla před sebou skupinu lidí ve slavnostním oblečení, se šampaňským v rukou a širokými úsměvy na tvářích. Byla tam Mona, i Fredy a dokonce i ten idiot Gert! Brena nedokázala uvěřit tomu, co vidí. Nic nedávalo smysl. Dokud mezi davem lidí nezahlédla starou shrbenou postavu, jejíž vrásčitý obličej jí byl zvláštně povědomý. V ruce držela mikrofon a Breně došlo, že ten děsivý smích musel znít z knihovního rozhlasu.

"To vy!" vykřikla, když jí docvaklo, koho vidí a vyskočila na nohy.

"Ano, já," přikývla poťouchle stará dáma a vystoupila do popředí. V rukou nesla dárkovou taštičku a podala ji Breně.

"Všechno nejlepší k desátému výročí jako naše knihovnice," prohlásila nakřáplým hlasem, který slyšela ten den Brena už potřetí.

"Co?" Brena se zmateně rozhlédla kolem. Teprve teď jí začalo docházet oč vlastně jde. Stoly byly plné jídla, police byly ozdobené konfetami a girlandami. U knihovního pultu bylo několik heliových balónků s číslem deset. A skleničky se plnily šampaňským.

"To má být jako oslava?" zeptala se Brena staré knihovnice.

"Samozřejmě drahoušku a co sis myslela?" mrkla na ní stará dáma.

"Že jste psychopat, co mě přišel zabít," odpověděla Brena upřímně a všichni se zasmáli.

"Tak to se nám v tom případě dokonale povedlo. Máš přece ráda horory ne? Jen jsme ti to chtěli udělat stylové," zazubila se, div jí nevypadly protézy.

Brena si konečně oddechla. Teď když celou věc pochopila, dokázala ocenit snahu všech svých přátel a známých a oplatila všem úsměv.

"Děkuju," řekla, "tohle si budu pamatovat až do smrti." Pak se obrátila zpět na starou knihovnici: "Ale Gertrudo, znamená to, že jste to celé naplánovala už před deseti lety, když jste mi říkala o tom telefonu?"

"Možná ano, možná ne," pokrčila stará paní rameny a zatvářila se stejně tajemně jako tehdy. Někdo jí podal sklenici šampaňského a všichni si připili.

Kamila Prášková