Světluška

Světluška je mini příběh, který jsem napsala jako druhý úkol ve facebookové skupině Tvůrčí psaní pro všechny na téma: "Proč by někdo chtěl dobrovolně bydlet na opuštěném ostrově."

Někdy je život prostě příliš těžký. Třeba, když se na vás všechno sesype. Naráz. Jak jinak. Tak už to na světě chodí. Jedna chyba. Jedna blbá chyba v minulosti, která mi zničila přítomnost i budoucnost. Bude mě pronásledovat kamkoli a kdykoli. Protože, kdo to ještě neví, ten se dozví. Vždycky se to dozví. Nějak už se to zařídí.

Lidi neodpouští chyby snadno. A už vůbec ne peprné a ponižující chyby. Urážky, posměšky, ponižování, postranní pohledy a šeptanda. To je můj denní chleba. Jen proto, že jsem byla kdysi zamilovaná. Totálně bláznivě zaláskovaná, tak jako to dokáže jen patnáctiletá nezkušená puberťačka. A protože bych pro svou tehdejší lásku udělala cokoli. Ano... cokoli.

Nikdy toho nepřestanu litovat a nikdy se toho cejchu nezbavím. Ne v dnešním moderním světě. Protože na rozdíl od lidí internet nezapomíná. Kéž bych ho mohla zrušit, zničit, vymazat z povrchu zemského. Jenže to spíš budu muset vymazat samu sebe.

Na stole přede mnou jsou položené dvě věci. Dvě volby, jako pilulky v Matrixu. Jedna kovová a ostrá a druhá tenká papírová. Jednu mi nechal ve schránce s moc "pěkným" vzkazem jakýsi mravokárce... Prý si nezasloužím žít. Tu druhou mi dal na polštář můj otčím. Abych se ztratila. Vše mi zařídil. Pěknou chatičku na opuštěném ostrově kdesi v teple. Oboje mi přinese očistec, v jednom mě budou šlehat pekelné plameny, v druhém mě bude spalovat samota.

Dávám hlavu do dlaní a nechávám volný průchod vší té bolesti. Hlava se mi točí ve změti vzpomínek. Vidím malou veselou holčičku, která si hraje s maminkou na princeznu. Slyším smích a taky pláč. Bosé nohy ve sněhu. Slunce pálící na kůži. Vítr ve vlasech. Se zarudlýma očima beru do ruky nůž a prohlížím si lesklé ostří. Vypadá, že ho někdo nedávno nabrousil. Asi pro jistotu.

Nikdy se nevzdávej, Světluško, běží mi v hlavě. Tu přezdívku mi dal tatínek. Prý proto, že jsem dokázala svým smíchem rozsvítit celý pokoj. Ale pravdou je, že to světlo zářilo v jeho očích, když se na mě díval. A pak zhasl navždy.

Rychlým pohybem zabodávám nůž do dřeva a odhodlaně sahám po letence. Nikdy se nevzdávej, Světluško, život je dar. "Možná žes mi zničil život, ty zrůdo bez srdce," říkám napůl zmačkané fotografii, "ale nedovolím, abys mi ho vzal."

Poznámka autorky:

Když sem uviděla téma, jako první se mi vybavila kauza, která nejednou proběhla v médiích. Mladé dívky a ženy často z nerozvážnosti, zamilovanosti a přílišné důvěřivosti udělají věci, které nejdou vzít zpět. Řeč je o různých fotkách a videích, které po rozchodu často končí třeba z pomsty na síti. A co je na internetu jednou, to je tam navždy. Co jiného jim zbývá, než utéct na nějaký opuštěný ostrov. Není bohužel žádnou výjimkou, že tlak okolí tyhle dívky a ženy nakonec přivede k sebevraždě. Varujte, vzdělávejte a chraňte své děti. Ať můžou dál zářit jako světlušky. Protože nesmíte zapomenout, že když se světluška lekne, tak zhasne... a někdy už se z temnoty nikdy nedostane.

Kamila Prášková