Světélko

Krátká povídka o tom, jak může člověku náhodné setkání změnit celý život. Alena je mladá studentka, která má život před sebou. Zdá se, že už je vše pevně dáno. Jenže pak do autobusu nastoupí malá copatá holčička a ...

Byl teplý den a Alena měla na sobě jen lehkou halenku a minisukni. Ukázala řidiči studentskou kartičku, zaplatila za lístek a sedla si v poloprázdném autobusu skoro až dozadu. Autobus se s kvílením pneumatik vydal na cestu a Alena zamračeně vyhlédla z okna. Jeli po úzké asfaltce. Kolem cesty se míhaly pokroucené stromy, pole s řepkou a jetelem, ale mladá dívka to vše vnímala jen koutkem oka. V její mysli se odehrával boj. Musí to udělat, prostě musí. Na čele jí vystoupila vráska, jak se zamračila. Je jí teprve osmnáct a život má před sebou. A jaký život. Přijali ji na univerzitu, před dvěma týdny jí přišel dopis. Bude z ní veterinářka, jak si vždy přála. Vše v jejím světě se zdálo krásné a růžové.

Jenže pak přišla rána, tvrdý kopanec a jí se celý svět zhroutil jako domeček z karet. Alena si povzdechla a rukou zašmátrala v kabelce. Rozhlédla se, jestli jí nikdo nesleduje. Ale v zadní části autobusu seděla sama, byl tu jen jakýsi starý pán o dvě řady před ní, který se hlavou opíral o okýnko a klimbal. Konečně nahmatala malou plastovou tyčinku. Autobus prudce zastavil a dívka se lekla. Rychle odtáhla ruku a zavrtěla hlavou.

Dveře vozidla se s odfouknutím otevřely a dovnitř nastoupila jakási žena s dítětem. Holčičce mohly být asi čtyři roky a netrpělivě tahala matku za sukni. Ta jí cosi tiše řekla, ale Alena sdělení neslyšela. Když se ty dvě vydaly uličkou, rychle odvrátila zrak. Sedněte si dopředu, přemlouvala je v mysli, ale nebylo jí vyhověno. Holčička s dětskou radostí běžela uličkou přímo k ní. "Dobrý den!" pozdravila vychovaně a Alena na ni překvapeně pohlédla. Zamumlala odpověď a doufala, že tím to skončilo, jenže děvčátko mělo jiné plány. Začalo se škrábat na sedadlo vedle teď už zděšené dívky.

"Lízinko, co to děláš, pojď sedneme si támhle," přemlouvala ji matka a ukazovala na zadní sedadla.

Malá Líza zavrtěla hlavou. "Chci sedět vedle paní."

Žena hodila po Aleně omluvný pohled a pak to zkusila jinak: "Ale budeme sedět úplně vzadu, tam to máš přece ráda, máš výhled na celý autobus."

Holčička, která se teď pohodlně usadila na sedačce, se zašklebila. "Chci sedět tady, vedle paní," zopakovala a roztomile se na Alenu usmála. Tu ostře bodlo u srdce. Sklopila hlavu a upřela zrak na své ruce. Křečovitě svírala popruh kabelky a toužila se vypařit.

"Promiňte, nebude vám to vadit? Sednu si tadyhle vedle," zeptala se hnědovláska a Alena zavrtěla hlavou, aniž by na ni pohlédla. Slyšela, jak se žena usazuje na vedlejší dvojsedadlo a nabádá dceru, aby byla hodná a sedla si vedle ní. Ta však zarputile odmítala. Matka jí pustila pohádku na tabletu a Alena zadoufala, že se dítě zabaví a bude klid.

Znovu vyhlédla z okna. Musí to udělat. Všichni to přece říkají. Bude to pro ni to nejlepší. Bude to pro všechny nejlepší, přesvědčovala se. Ano, Tomáš jí slíbil, že spolu pojedou v srpnu k moři, a ona bude moct předvést svoji krásnou postavu, na které makala poslední dva roky, kdy se z ošklivého obtloustlého káčátka vlastní dřinou proměnila v krásnou labuť. A pak v září nastoupí na univerzitu, vše už bylo naplánované a zařízené. Našli si už s Tomášem byt, on nastupuje na medicínu, a začnou spolu nový krásný život. Konečně bez rodičů a budou si moct užívat. Ano, bude to tak opravdu nejlepší, nechce o to přijít.

V tu chvíli ji do boku šťouchla její malá spolucestující. Alena překvapeně nadskočila, pak se otočila k holčičce. Ta se na ni přátelsky usmívala a v rukou držela balíček bonbonů. "Dáte si bonbonek?"

Alena pohlédla na barevný sáček. Kdysi sladkosti milovala, ale pak začala držet striktní dietu, a sladkosti do jejího nového dokonalého života nepatřily. Zavrtěla hlavou.

"To je škoda," protáhla Líza a smutně pohlédla na balíček. Alenu znovu píchlo u srdce a z nějakého důvodu řekla: "Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že si jeden bonbon ráda dám."

"Vážně?" ožila dívenka. "Vemte si ten zelený, je nejlepší."

"Děkuju," usmála se na ni Alena a zalovila v sáčku, pak si bonbon strčila do pusy. Cosi uvnitř ní zaplesalo, když se jí na jazyku rozlila sladká chuť. Koukla se na matku dívky, ale té hlava padla na prsa a spala.

"Maminka je moc unavená, budu mít totiž bratříčka!" vysvětlovala Aleně Líza. Další bodnutí. "Už se na něj moc těším, ale maminka říká, ať to nedělám."

To Alenu zaujalo. "Proč ne?"

Líza se zamračila. "U maminky v bříšku se miminkům prý nelíbí. Vždycky přijdou jen na krátkou návštěvu a pak zas odejdou. Nevím proč. Mně se tam líbilo moc."

Alena překvapeně zamrkala. "A kam teď jedete?" zeptala se.

"Za paní doktorkou, pomáhá mamince, aby u ní miminko zůstalo," odpověděla holčička a strčila si do pusy další bonbon. "Je moc hodná. A má legrační jméno."

"Vážně?"

"Jo, jmenuje se Hrochová, není to švanda?" Ale Alena neměla chuť se smát, v krku se jí usadil knedlík. MuDr. Hrochová. Její doktorka. Ta, za kterou právě jede na domluvenou schůzku, na zákrok, který ji zbaví toho trápení. Ta stejná lékařka, která matce téhle copaté holčičky pomáhá udržet život, dnes jiný život ukončí.

Alena se najednou otřásla a trochu se jí zatočila hlava. Proč se tohle dělo? Proč jí osud předhodil do cesty zrovna tuhle malou cácorku? Proč nemohla jet celou cestu sama, v tichu a dál si namlouvat, jak je to všechno správné a v pořádku. Dál se přesvědčovat, že přesně takhle to chce. Že ultimátum, které jí dal Tomáš, jí vůbec nevadí. A že odmítavý postoj rodiny ji ani trochu nezranil. Že s tím vším souhlasí, zbaví se toho života v sobě stejně náhle jako vznikl a bude dělat, že nikdy neexistoval. Vše bude pokračovat ve stejných dokonale naplánovaných kolejích.

Jenže nebude. Alena koukla na holčičku vedle sebe. Cpala se bonbony a přitom si pobrukovala dětskou písničku. "Víš, já budu mít taky miminko," řekla tiše.

Líza na ni pohlédla jiskřícíma očima. "Já vím, hned jsem to poznala."

Mladá žena nechápavě zamrkala. "Poznala?" podívala se na své dosud ploché břicho.

"Jo, létá vám kolem hlavy stejné světélko jako mamince. Ale vaše světélko vypadalo moc moc smutně. Ale teď už je to lepší. Myslím, že mu bonbonek udělal radost, dáte si ještě?" zeptala se jí holčička jako by nic a přitom pohlédla kamsi nad její hlavu.

Alena pevně stiskla rty, jak se pokoušela vyrovnat s tím, co jí Líza právě řekla. Nikdy nebyla věřící, ale přesto odmítala názor, že mezi nebem a zemí nic není. Položila si dlaň na břicho a jemně ho pohladila. "Dám si moc ráda," usmála se na děvčátko odhodlaně.

Kamila Prášková