Starý hrdina

Krátká a trochu hororová povídka o tom, že hrdinské činy se nevyhýbají ani stáří.

Ve Voru, odlehlé vesnici ostrova Krkavců, se právě konal Svátek rybolovu. Byla to malá vesnička plná dobrosrdečných lidí s větrem ošlehanými tvářemi a pažemi silnými jako mořské proudy.

Rybolov byl jejich hlavní obživou. Každé ráno vyrážely na moře četné rybářské lodičky a v pozdním odpoledni se vracely s bohatými úlovky. Večer tak na tržištích probíhal čirý ruch. Vesničané nakukovali do kádí s krevetami a mušlemi, kupovali čerstvé makrely, sledě i mořské vlky, aby zasytili svá hladová břicha u teplé večeře.

Slavnost rybolovu byla tedy hlavním svátkem a nikoho by jistě nepřekvapily bujaré oslavy, které na ostrově zavládly. Po celý týden se vesnice rozvoněla vůní na ohni pečených ryb, brambor a kořeněné zeleniny. Lidé se scházeli každého večera na náměstí ke společné večeři. Zpívali, smáli se a tancovali za zvuku houslí a harmoniky.

Sedmého dne se pak všichni společně vydali do kostela na severním okraji vesnice, aby se pomodlili za příznivý vítr a bohaté úlovky na další rok.

Nejinak tomu bylo letos. Berta, růžolící žena starosty, šla v čele průvodu ve svých nejlepších šatech bohatě zdobených krajkami. V jedné ruce nesla lucernu a ve druhé svatou knihu. Všichni šli pokorně s hlavami skloněnými k zemi a šeptali slova díků za celý uplynulý rok.

Když však došli na dohled kostela, stalo se něco hrozného. Rozfoukal se ostrý studený vítr, obloha se zatáhla těžkými mraky a první blesk uhodil s hromovou ránou do věžičky kostela. Lidé ztuhli a strachy zesinali. Děti se ustrašeně přivinuly k matkám a ty nejmladší se daly do pláče.

Střecha kostela zaplála jasným plamenem. Lidé se rozeběhli na všechny strany jako stádo splašených koní, zatímco očekávali, že přijdou další blesky a oblaka se protrhnou řekami deště. Nic takového se však nestalo. Mraky zmizely stejně rychle jako se zjevily a na obzoru zaplál krvavý západ slunce.

"Vodu! Přineste vodu!" zvolal Radovík, starý rybář, který si jako jediný uchoval příčetnost. Podařilo se mu přesvědčit pár mužů, aby se jali hasit rychle se šířící plameny.

Berta upustila svatou knížku i lucernu a rozběhla se po štěrkové cestičce ke kostelu. "Svatý otče! Svatý otče!" volala plná strachu. Co když ho plameny sežehly? Co když ho zadusil dým? Ale když dorazila ke dveřím, vypotácel se z nich kašlající kněz v začouzeném rouchu a se špinavými po kolena dlouhými vousy. Nepřestával se křižovat, líbat růženec ve své dlani a mumlat cosi o zkáze a posledním soudu.

I přes veškerou snahu se oheň šířil se stravující silou a z kostela zbyly jen sazemi zčernalé obvodové zdi. Lidé se shromáždili a společně plakali zdrcení tím nešťastným ukončením svátku. Pak povstal kněz a ukázal dlouhým kostnatým prstem na zbytky svého živobytí. "Hle, jaká pohroma nás potkala poslední den slavnosti. To jest jasné zlé znamení. Bůh nás varuje před zlem, které se na nás chystá! Modlete se k nebeskému otci, aby nám odpustil naše hříchy a ochránil nás."

Netrvalo ani týden, aby se jeho slova naplnila. Z neznámých důvodů se rybáři vraceli z moře s prázdnými sítěmi. I přes dobrý vítr nedokázali chytit jedinou rybu. Ani ubohou sardinku. A tak lidé poznali, co je to hlad a ve vesnici zavládla špatná nálada. Jindy veselí a dobrosrdeční lidé se mezi sebou začali hádat, sousedé na sebe plivali špínu a začali si zamykat své příbytky.

Štědrost nahradila důsledná lakomost, a tak ti, kteří měli ve sklepech zásoby brambor a kvašené zeleniny, či v octu a soli nakládaných ryb, si je žárlivě střežili a nikomu nedali ani shnilou mrkev.

Nejhůře na tom byli rybáři. Lidé je obviňovali, že si jistě všechny úlovky nechávají pro sebe a odmítali uvěřit, že mají sítě úplně prázdné. Plivali na ně a nedali jim ani krajíc chleba.

A zatímco se vesničané osočovali z podvodů a házeli na sebe vinu, starý Radovík seděl zamyšleně na útesu a vrásčitýma očima barvy rzi hleděl do vln.

Byl už starý a hodně toho zažil. Zažil dny blahobytu stejně jako dny bídy. A protože se rybářské bydlo dědilo v jeho rodině z otce na syna, vyslechl si ve svém dětství i četné historky svého děda. Vzpomínal si i na jedno vyprávění o dni, kdy zmizely všechny ryby. Ale protože už byl starý a paměť mu nesloužila tak jako kdysi, nedokázal si vybavit, co bylo příčinou oné události.

Zamračeně pozoroval mořské vlny a v žaludku mu kručelo hladem. S povzdechem se postavil a už se hodlal otočit a vydat k domovu, když cosi zahlédl. Prudce se zadíval do vln, ale trvalo dobrých pět minut než to uviděl znovu. Nad hladinu vystoupila ostrá křivka velké bílé ploutve. A v tom se mu vybavil hlas jeho děda povídající o obrovském žraloku, který se usadil v jejich zátoce a požral a odehnal všechny ryby. A jak jich dvacet silných můžu muselo vyjet na moře s harpunami a palicemi, aby se ho zbavili. Ale ani tak ho nedokázali zabít, jen ho poranili a zahnali. Mohl to snad být ten stejný žralok? Starý rybář se zamračil a celý rozrušený se vydal k vesnici.

Trvalo mu dlouho, než se mu podařilo přesvědčit dostatek mužů. Každý chtěl ploutev zahlédnout na vlastní oči. Pátého dne se skupina dvaceti statečných vydala na moře. Místo sítí měli loďky naložené harpunami a palicemi. Radovík jel v loďce se svým vnukem, neboť trval na tom, že se výpravy zúčastní.

"Dědečku, je to nebezpečné a ty už jsi příliš starý," přesvědčoval ho vnuk, ale Radovík zatvrzele zavrtěl hlavou.

"Někdo těm vašim horkým hlavám musí velet. Navíc zubatá už mi sahá po krku. Chci zemřít jako hrdina, ne jako plesnivý staroch," oponoval mu rázně. A tak se všichni vydali na moře a pátrali po bílé ploutvi.

Trvalo však několik hodin, než ji konečně zahlédli. Zakroužila kolem nich. A tu si starý rybář všiml klikaté jizvy, která ploutev hyzdila. "Pohleď synku!" zvolal a ukázal prstem. "To je ten, s nímž bojoval tvůj prapraděd. Ten samý. Vrátil se. Musíme ho jednou provždy zabít!"

"Nevíš jistě, že je to on," namítal vnuk.

"I vím, i vím! Cítím to hluboko ve svých starých kostech," nenechal se Radovík zviklat. A už se natahoval pro harpunu na dně loďky. Vnuk ho však odstrčil. A sám ji sevřel v ruce. Z okolních loděk se ozval bojovný pokřik a muži začali vrhat své harpuny na žraloka. Ani jeden však nezasáhl a žralok se jen rozzuřil. Začal svými čelistmi útočit na loďky a několik se mu jich povedlo překlopit a nešťastníky roztrhat.

K večeru už jen málo mužů zbylo a žralok kroužil zuřivě kolem a nechtěl jim dovolit navrátit se domů. Začali si všichni zoufat. Tu Radovík vzdychl a pohlédl na svého vnuka. Poplácal ho po silných zádech a řekl: "Namyšlené jest mládí tváří v tvář stáří, přeceňuje-li sílu paží před silou ducha. Teď vezmi svou harpunu a dělej, co ti povím."

Vnuk ho zoufale poslechl a starý rybář sevřel ve svých šlachovitých pažích zbraň. Místo, aby ji však obrátil do vody, obrátil ji proti sobě. A než stačil vnuk zasáhnout, ostrým tahem pořezal se na ruce. Stařec padl na dno loďky a ruku natáhl nad temnou hladinu. Rudé kapky se mísily se slanou vodou. Když stařec zařval na vnuka: "Připrav se! Až zaútočí, bodni!"

Ten zmateně stiskl harpunu a naklonil se přes okraj loďky. Tu hladinu prorazila bílá ploutev a se zuřivou rychlostí se hnala vodou k nim. Rybář užuž stahoval ruku zpět do loďky, ale jeho reakce byly příliš pomalé. Z moře vyrazily obrovské zubaté čelisti. S ohromující rychlostí se sevřely kolem starcovy ruky a urvaly ji vysoko nad loktem. Stařec zařval bolestí.

"Dědečku!" vyjekl vnuk. V tu chvíli zapomněl na žraloka i na svůj úkol.

Radovík z posledních sil překonal mdloby, které mu jako černé můry poletovaly před očima a křikl na vnuka: "Zab ho!"

Tu se vnuk vzpamatoval, napřáhl harpunu a zarazil ji hluboko do oka bestie. Žralok se začal zmítat v bolestných křečích. Loďka se nebezpečně houpala a stařec div nepřepadl. Ale na poslední chvíli ho zachytil vnuk a držel jej pevně přitisknutého ke dnu loďky, které se rychle plnilo starcovou krví. To už k nim přiveslovali zbývající muži a dokonali dílo. Mořská hladina se zbarvila do ruda. Žralok byl poražen.

Když o dva týdny později pořádali vesničané oslavnou hostinu se stoly prohýbajícími se pečenými rybami, stařec mezi nimi chyběl. Jeho vnuk však naložil na talíř jeho nejoblíbenější druhy ryb a nesl je dlouhou cestu až ke kostelu. Tam je s úctou položil na dědův hrob, kde na kameni v záři zapadajícího slunce svítila zlatem tesaná slova: Zemřel jako hrdina.

Kamila Prášková