Sněhová vločka
Tahle mini povídka vznikla díky úkolu ve skupině Tvůrčí psaní pro všechny, který zněl: "Popište let sněhové vločky." Snad se bude líbit. :)
Z hustých bílých oblaků padá sníh. Určitě všichni víte, o čem je řeč. Statisíce drobounkých sněhových vloček vylétávají ze svého chundelatého domečku, aby se pokochaly tím velkým světem a trochu ho posypaly bílým popraškem.
Jednou z těch vloček jsem i já. Dnes mě čeká moje první a poslední cesta a já jsem z toho nadšená. Jak dlouho jsem o tom snila. Zatímco jsem se v mrazu jako kapička vody brousila do unikátního tvaru, představovala jsem si, jak se proháním ve větru s kamarádkami.
Jediné mě děsí a to totiž, kam dopadnu. V mracích se povídá mnohé. Můžete dopadnout mezi jehličí v lese, můžete se uložit s hromadou kamarádů na louku nebo pokrýt něčí střechu. Jsou tu ale i děsivé scénáře. Můžete padnout na silnici a skončit jako nechutný špinavý marast, nebo třeba omylem padnete na nějaké zapomenuté psí hovínko. Takový osud se mi věru nezamlouvá. Musím být ale odvážná a věřit v to nejlepší.
Naposled se modlím k pánu Mrazu a skáču se svými kamarádkami dolů k zemi. Okamžitě se do nás obouvá silný vítr. A jé je, trefila jsem zrovna vánici. Teď je ve hvězdách, kam mě tenhle rozzlobený fujavec odnese. Ze všech sil se mu snažím vzdorovat, ale nemám nejmenší šanci. Jsem příliš maličká a lehoučká. Podvoluji se jeho síle a nechávám se zmítavě unášet do neznáma. Rychle ztrácím orientaci.
Když se vítr konečně zklidňuje v jemný vánek, zjišťuji, že jsem urazila obrovský kus cesty a pomalu se snáším k jednomu malému domku. Na plácku před ním si hrají děti. Malá růžolící holčička se s nataženými pažemi vesele točí a hlasitě se směje. Tahle cácorka nás má ráda, rozlévá se v mém nitru blažený pocit.
Holčička natahuje dlaň před sebe a snaží se nějakou z nás chytit, aby si ji mohla prohlédnout. A náhle vím, kam dopadnu. Prostě to cítím ve svých zmrzlých molekulách. Jemně jako pohlazení přistávám do teplé dlaně. Děvčátko rozevírá oči úžasem, nadšeně volá své sourozence, ale než stíhají přiběhnout, rozpouštím se a jako kapička vody se jí vsakuju do kůže. Beztak jsem spadla z nebe jenom pro ni.
Kamila Prášková
