Práce jak mamut

Satirická úvaha na téma práce. Proč vlastně pracujeme a je dobré hledat v práci smysl života?

K čemu je vlastně dobrá práce? Proč do ní chodíme? Nuže asi je dobrá pro společnost, přece jen kdybychom všichni leželi doma a nic nedělali, společnost by se nikam neposunula a brzy by nás sežrali šavlozubí tygři. Když každý přiloží svou ruku k dílu, vzniká jedinečná věc – kolektivní práce. Lidé totiž pracují, často nevědomky, na stejném cíli. Snaží se, aby naše společnost rostla, aby vzkvétala a abychom jeden druhému zajistili dobrý život.

Pokud se vrátíme malinko do historie, zjistíme, že muži se společně vydávali na lov mamutů, aby měli večer všichni co teplého do žaludku. Kdyby se na mamuta vydal jen jeden z nich, se zlou by se potázal. Mamut by ho nejspíš se smíchem nabodl na kel. Pokud by k němu odvážlivec vůbec došel a nesežral ho dřív nějaký ten tygr. Všichni dohromady, ale zažili úspěch, a to je podstatou kolektivní práce. Společně dokážeme to, co bychom zvlášť neměli šanci. Takže pramuži přitáhli do jeskyně mamuta a tam už čekaly jejich k smrti unuděné pramanželky, které se celý den staraly o ty řvoucí praharanty, což se ovšem nepočítá, protože mají přece pramateřskou dovolenou. No, a protože jim to jejich pramuži neopomněli připomenout, museli se hodně držet, aby potlačily vražedné sklony a raději se s pazourky vrhly na porcování mamuta.

Myslíte, že by jedna jediná pražena zvládla naporcovat a uvařit celého mamuta? No kdeže. Ale společně to dokázaly. Zase ta kolektivní práce. A pak tu máme šavlozubé tygry. Hrozně rádi čmuchali kolem jeskyní a doufali, že rozšavlují nějaké chutné pralidské maso. Jenže pralidi nebyli hloupí, moc dobře to věděli, stačila jim zkušenost sežrání pouhé desítky z nich, aby pochopili, že musí něco dělat. A tak drželi hlídky a společně se tygrům trefovali kameny do čumáku. A tak ochránili své praženy a praharanty. Myslíte, že by to jeden pračlověk dokázal? Ale kdepak. Usnul by na hlídce a tygr by si jen olizoval tesáky.

Ale posuňme se v čase blíže k současnosti. Pralidé vylezli ze svých jeskyní, začali zakládat větší společenství, stavět si domy a pěstovat obilí, chovat dobytek a šít si šaty a taky vařit pivo a víno a následně se sebe strhávat šaty a chovat se jako dobytek, který skončí v obilí a podpálí si dům. Ale tak moc do toho zabíhat nebudeme. Tak tedy v té době, pokud chtěl člověk slušně povečeřet potřeboval nějakou tu zeleninu a taky skývu chleba, trochu soli a když pánbůh dá tak i nějaké to maso. Co by ale tento osamělý jedinec musel udělat, aby to vše dostal? Zkuste si to představit.

Musel by zasadit zeleninu, starat se o ni, zalévat ji a odplevelovat, a až by dozrála, tak ji sklidit. Aby dostal pecen chleba, musel by nejdříve zorat pole a zasít, zase se o to starat, a nakonec obilí sklidit, vymlátit semena a semlít mouku… a to není jen tak. Musel by si postavit mlýn. A k tomu by musel jet do lesa a nařezat dřevo na trámy a taky vyrobit cihly a pak kde by sehnal mlýnské kameny? No a samozřejmě by pak ten chleba musel upéct. Dobře a chléb bez soli stojí za starou belu, to už všichni víme od dětství díky moudré Marušce a jejímu zatvrzelému otci králi. Takže by musel jít a najít někde solnou horu a prokutat se k soli. A mezitím by taky choval dobytek, zabil ho, vyvrhnul a upekl. Do toho by samozřejmě stavěl svůj dům a šil si oblečení, z látek, které si sám upředl z vlastnoručně vypěstovaného lnu. A samozřejmě by si sám na kopejtku ušil boty. A tak dál a tak dál. To by byl tedy pořádně hektický život, viďte? Dokážete si to představit? Já tedy ne.

No a naši předci si to zřejmě představovat ani nechtěli, a tak si tyhle úkoly rozdělili. Ten bude šít boty a ten kalhoty. Tahle bude péct chleba a tamta bude pást kozy. Tihle pojedou do dolů kutat sůl a tamti vymlátí zrna z obilí. A ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc. A pak se všichni sejdou na trhu a hezky si to mezi sebou vymění, aby všichni měli všechno. Každý pracuje sám, aby měli dohromady. Vidíte tam tu kolektivní práci, viďte.No a teď už stačí jen, aby nějaký vyfikundánek objevil zlato a zavedl peníze. A pak ho někdo uložil do trezorů a my se od rána do večera pachtili pro obyčejný kus papíru, který často ani tím zlatem podložený není… 

Tak tedy proč vlastně v dnešní době pracujeme? No přece ze stejných důvodů jako naši předci. Abychom náš čas vyměnili za ty bezcenné papírky, kterými si pak kupujeme jídlo, ženy a chlast. A taky rokenrol. Jenže je v tom i něco víc. Pracujeme taky proto, abychom si připadali důležití. No a z tohoto důvodu jsme začali hodnotit důležitost jednotlivých prací. Ono totiž ve výsledku potřebujeme všechno. Potřebujeme popeláře a řezníky stejně jako bankéře a policisty. A prezident není o nic potřebnější než hajzlbába. Jenže naše ego musí mít pocit důležitosti, a tak jsme se začali opíjet rohlíkem. Hlavně teda proto, že vodka došla. A tak se jednoho dne někdo vzbudil a začal tvrdit, že politici jsou ti nejpotřebnější a dostanou teda sto tisíc papírků, zatímco uklízečka jen deset. A někdy v té době (s tolerancí sto tisíc let) jsme se začali honit za bezcennými papírky jako pes za uherákem.

Samozřejmě, že můžete namítat, že někteří pracují, protože chtějí, aby měl jejich život nějaký smysl. Někteří to nedělají pro papírky, někteří chtějí být užiteční a platní a … to je samozřejmě krásná úvaha. Mít nějaké poslání to člověka dovede zahřát na duši. Jenže co když práci ztratíte a najít novou není tak snadné. Anebo nedokáže v životě najít to své pravé pracovní místo? Stagnujete zaseklí na místě a propadáte se stále hlouběji a hlouběji do depresí, protože vám onen smysl najednou chybí. A pak nejen vy sami ale ani váš život už nemá smysl. Vždyť proč byste měli žít, když nepracujete? Vždyť společnosti nic nepřinášíte. Neběžíte s oštěpem na mamuta, neodháníte kameny šavlozubé tygry a neporcujete pazourky mamutí maso. Jste zbyteční a k ničemu jako ta opomenutá ožužlaná kost, kterou už ani pes nechce

Proto si myslím, že je velkou pastí upínat se k práci jako ke smyslu života. Je pěkné, pokud člověk dělá práci, která mu dává smysl, ale rozhodně by neměl hledat smysl života v práci. On ten smysl života může být totiž úplně jinde. Třeba v úsměvu, nebo přátelství, nebo v ruce, která stařence pomůže s taškou. Smysl se může skrývat i v medvídkovi, který otře slzy smutnému dítěti. Anebo taky v obrázku nebo příběhu, který potěší a pohladí po duši. Smysl je totiž tam, kam ho dáme. A je jen na nás, jestli se umíme dobře dívat. To, že totiž v něčem smysl nevidíme, neznamená, že tam není. Možná jen postačí pár dní, trochu natočit hlavu, popojít jiným směrem a změnit perspektivu. Někdy je zase potřeba vylézt na kopec, aby se člověk dokázal podívat svrchu. A pak hle! Smysl jak mamut.

A tak ať už se teď nacházíte v jakékoli fázi života. Ať už pracujete v práci, která vám smysl dává nebo nedává, ať už se honíte za papírky, nebo toužíte po klidu, ať už sedíte zhroucení doma na zadku, protože jste o práci přišli nebo ji usilovně hledáte a nenacházíte. Chci vám říct, že smyslem života je život sám ve všech jeho podobách. Netrapte se tím, čím jste, čím nejste, co děláte a co neděláte. Vždyť nakonec nám všem jde jen o jedno a to samé. Chceme být především šťastní.

Kamila Prášková