Pouliční lampa

Tato krátká humorná povídka vypráví o Gertelovi, pouličním zametači v jednom malém městečku a jeho osudném nápadu.

Pouliční lampy mají občas zvláštní moc. Své o tom ví Gertel, zametač v malém městečku na Jihu Houště. Žil obyčejný život do doby, kdy ho napadl osudný nápad. Jednoho víkendového rána, posílen kvalitním spánkem, vydal se ve svém malém domečku do kuchyně. Chtěl jako obvykle posnídat párky s chlebem, jenže nastal nenadálý problém, pro Gertela teda spíše katastrofa nesmírných rozměrů. Došel kečup. Gertel nechápal, jak se to mohlo stát. Byl na něm závislý a neuměl si představit, že by si v něm své párky nenamočil. Už jako malé dítě si ho musel dávat do každého jídla. Dokonce i do krupičné kaše. Truchlivě zíral do lednice a přemýšlel, kde teď nějaký sežene, když jsou obchody zavřené. Se sousedy neměl zrovna nejlepší vztahy, a tak pochyboval, že by mu někdo nějaký ochotně věnoval. Možná mu ho někdo z nich dokonce ukradl! Paranoidně se rozhlédl po kuchyni a zaposlouchal se, jestli neuslyší něco podezřelého. Jediný zvuk ale vydával špatně dotáhnutý vodovodní kohoutek.

Gertel už si opravdu začínal zoufat. Pak si ale vzpomněl na malý sklípek, kam jeho matka ukládala zavařeniny. Možná tam bude i nějaký ten kečup! S novým, nadějí zažehnutým, elánem se vydal do sklepa. Když otevřel malá dvířka v podlaze, zavanul k němu vlhký hnilobný pach. Pokrčil nos. Sklepy neměl rád, byly temné a plné pavouků. Přesto to teď hodlal absolvovat, protože bez kečupu nemohl žít ani jediný den. Zapálil petrolejovou lampu a s kovovým držadlem v zubech opatrně slezl po studeném žebříku. Místnost byla opravdu malinká. Nacházely se v ní jen dvě do stropu vysoké police se zavařeninami. Některé se zdály být z posledních let, než jeho matka zemřela, jiné vypadaly podle vrstvy prachu na sklenici spíše z dob jeho babičky. Probíral se mezi zavařenou řepou, okurkami, švestkami a meruňkami, ale kečup nikde neviděl.

Už to chtěl vzdát a vylézt zpět po žebříku, když si u jeho paty všiml malého výklenku. Dřepl si a posvítil si dovnitř. Stála tam jedna velice zaprášená láhev a musel ji celou nejdřív utřít do kabátku svého pyžama, než zjistil, co má v rukou. Pak ale vyskočil na nohy a dal se do šťastného tance, protože našel svou milovanou pochoutku. Jeho radost však vystřídalo rozčarování, když si na láhvi všiml zašlého štítku s nápisem: "Pozor! NEBEZPEČNÉ!" Gertel chápal, že po těch letech mohl kečup způsobit pěknou bolest břicha, ale cedulka s nápisem byla stejně stará jako kečup sám. Divné, pomyslel si. Rozhodl se, že zatím není natolik zoufalý a zkusí nejdřív obejít sousedy, aby se ujistil, že není žádná jiná možnost. Vrátil sklenici do výklenku a vylezl ze sklepa.

Rozhodl se, že se zeptá jen starého pošťáka, který bydlel hned vedle. Byl to dobrý přítel jeho zesnulé matky a třeba se nad ním slituje. Jenže mu neotevřel. A tak nakonec Gertel strávil celé dopoledne obcházením všech domů v ulici. Nikdo však neměl kečupu nazbyt. Rozhodně ne pro věčně zamračeného souseda, který neumí ani pozdravit. Krátce po poledni se Gertel vrátil domů s nepořízenou. Byl značně rozezlený, že se na něj všichni v takové nouzi vykašlali. Nahlas si stěžoval a častoval své sousedy těmi nejhoršími nadávkami. Podle jeho názoru se k němu obrátilo zády celé městečko.

Když došel do kuchyně rozhodnutý, že se spokojí s těmi odpornými párky bez rajčatové chuti, všiml si sklenice na kuchyňském stole. Zůstal překvapeně stát ve dveřích, protože to byl ten kečup, který našel dnes ráno ve sklepě. Přísahal by, že ho nechal ve výklenku vedle žebříku. Zamračil se a pak potřásl hlavou. Že by ho nakonec přece jen vzal s sebou? Pomyslel si, že když už stojí na stole, zjistí, jestli by se nedal použít. Když však sklenici otevřel a přičichl k jejímu obsahu, něco se s ním stalo. Nevěděl co, ale začal se cítit divně. Na té vůní bylo něco opravdu zvláštního. Zbytek dne si vůbec nepamatoval.

Probudil se dalšího rána ve své posteli s mírnou bolestí hlavy. Připadal si tak zvláštně zmatený, jako by to včera přehnal s alkoholem. Vstal, aby se nachystal do práce, ale pak si všiml láhve kečupu na svém nočním stolku. Příliš se nad tím nepodivoval, protože spěchal. Vyšel z ložnice, oblékl si kabát, vzal z komory koště a vyběhl na ulici. Dnes měl službu v městském parku. Bylo to velice frekventované místo, protože se nacházelo přesně ve středu jejich malého městečka a většina lidí tudy procházela, když šli do práce nebo se vraceli domů.

Gertel začal poctivě zametat chodníčky od spadaných listů a dalšího smetí. Po chvíli si ale připadal unavený, stále se necítil ve své kůži. Bylo časně ráno a park byl zatím opuštěný, takže se rozhodl posadit na blízkou lavičku a trochu si odpočinout. Sáhl do kapsy kabátu, aby z něj vytáhl balíček sušenek, který s sebou pokaždé nosil. K jeho velkému překvapení ale nahmatal nějakou sklenici. Prohlížel si kečup, který určitě nechal na nočním stolku. Vstal a začal přecházet sem a tam tak zamyšleně, že skoro narazil do staré pouliční lampy, která parčík večer osvětlovala. A tehdy ho napadl ten osudný nápad.

Gertel teď s úsměvem visel na lampě. Odšrouboval víko kečupu, namočil do něj prsty a pečlivě pomatlal sklo lampy červenou kaší. Když se toho večera lampa rozsvítila, začaly se dít bláznivé věci. V rudé záři se vše zdálo jako z jiného světa. Veverky začaly být krvelačné, ptáci celou noc zpívali ale znělo to jako skřípání zubů nemrtvých, tráva rostla do nevídaných rozměrů a lidé se začali šíleně smát a strhávat ze sebe šaty. V červeném světle nikdo nebyl sám sebou.

Ráno s prvními slunečními paprsky všichni zapomněli, co se vlastně dělo. Zmateně se potáceli kolem a sbírali své svršky. Někteří si prohlíželi podivné ranky na těle, které vypadali jako od veverčích zubů. Tráva zčernala a uvadla, aby večer vyrašila znovu. Opakovalo se to den co den a nikdo netušil, co nebo kdo za to může. Až jednoho dne přišel prudký liják a smyl kečup z lampy. Rudá voda se vsákla do země a zmizela. O devět měsíců později se narodilo rekordní množství dětí. Zvláštní bylo, že se všechny staly závislé na kečupu. A Gertel? O tom už nikdy nikdo neslyšel.

Kamila Prášková