Obal od bonbonu

Krátká povídka o tom, jak i úplně obyčejné věci mohou mít velký význam.

"Co to tam prosímtě máš?" zeptala se jí maminka podezřívavě a nahlédla dceři přes rameno.

Holčička se polekaně ohlédla. V dlani držela obal od čokoládového bonbonu.

Maminka se zamračila. "Odpadky patří do koše, Míšo," napomenula ji.

"Tohle není odpadek!" vykřikla malá Míša.

Rozčilení v jejím hlase maminku zarazilo. Znovu zkoumavě pohlédla na obal, ale neviděla nic než kus lesklého zmačkaného plastu. Nakrčila nos. "Je to odpadek a patří do koše," trvala na svém.

Holčička nafoukla tváře a zlostně na maminku pohlédla. "Ničemu nerozumíš!"

Maminka zalapala po dechu. "Nebuď drzá, Michaelo!" nasadila autoritativní tón a sjela ji káravým pohledem.

Míša se trochu přikrčila.

"Řekla jsem, že to patří do koše. Takže to běž vyhodit," nakázala.

"To neudělám," odpověděla vzdorně.

Maminka si netrpělivě povzdechla. Pohlédla na hodiny nade dveřmi do kuchyně. Ukazovaly už půl 7. Byl čas vyrazit do školky.

"Míšo..." snažila se znovu o trpělivý tón.

"Ne, ne, ne!" holčička vrtěla odmítavě hlavou až jí vlásky tančily kolem tváře.

"Tak ukaž, udělám to sama, když neumíš poslouchat!" vykřikla maminka rozčileně a vytrhla jí pomačkaný obal z dlaně.

"Ne! Ne! To nesmíš! Vrať mi ho! Prosím!" Začala dívenka křičet, vyskočila na krátké nožky a pokoušela se matce papírek sebrat.

"Buď přece rozumná! Přijedeme pozdě do školky. Běž si radši vyčistit zoubky!" uskočila žena ke dveřím a rychlými kroky přešla ke koši v kuchyni.

Míša běžela za ní. "Ne, maminko, prosím, nevyhazuj ho! Prosím, ne!"

Maminka se otočila právě ve chvíli, aby na tváři holčičky zahlédla naprosté zoufalství. Po tvářích jí začaly stékat první slzičky.

Zmateně pohlédla na papírek v dlani. Co jí uniklo? Zamyslela se. Ale nic ji nenapadlo. Chtěla znovu dceru napomenout, chtěla být nekompromisní tak, jak to dokázala její matka. Ale pak znovu pohlédla do těch přetékajících studniček a srdce jí roztálo. Klekla si k holčičce a objala ji rukou kolem pasu.

"Opravdu ti na tom papírku tak záleží?" zeptala se jí.

Holčička bez váhání přikývla.

"A řekneš mi proč?" zkusila to.

Holčičce se roztřásla bradička ale neřekla nic.

Žena vzdychla. Jsou jí jen čtyři, připomněla si a políbila dcerku na uslzenou tvář. "Tak dobře, miláčku, když ti na něm tolik záleží, můžeš si ho nechat," řekla smířlivě a vtiskla jí papírek do malé dlaně.

Míše se obličejík rozzářil úlevou. Něžně papírek pohladila a pak si ho zástrčila do kapsičky šatů.

Maminka se pousmála. Vstala a vzala dceru za ruku. "A teď ty zoubky!" zavelela.

Zatímco si Míša čistila před zrcadlem zoubky, proletěla jí hlavou jako motýlek vzpomínka.

"Pojď, Míšo, dědeček už na nás čeká," řekla maminka jemně a vzala holčičku do náruče.

Procházely nemocničními chodbami a Míša se maminky držela kolem krku jako klíště. Nemocnice nesnášela. Byly studené a děsivé a všichni se v nich tvářili hrozně vážně.

Konečně dorazily ke dveřím dědečkova pokoje. Chodily sem za ním na návštěvu každý den. Míša si nepamatovala, jak dlouho už to tak dělaly. Ale vzpomínala si, jak si dřív s dědečkem hráli na schovku. Milovala to. Vždycky se tolik nasmáli. Dědeček jí taky četl před spaním pohádky. A když ji objal, voněl po čokoládě.

Maminka otevřela dveře pokoje a opatrně nakoukla dovnitř. Na tváři se jí objevila úleva. Vstoupila dál.

Dědeček napůl ležel, napůl seděl na nemocniční posteli, a když je uviděl, usmál se.

Míša si všimla, že vypadá zase trochu jinak. Tmavé kruhy kolem jeho očí byly výraznější a tváře zase o kousek propadlejší. Míša si přála, aby se vrátil ten starý dědeček, ten který za ní běhal po domě, a když ji chytil, roztočil ji ve vzduchu jako letadlo.

"Miško moje," oslovil ji dědeček a ztěžka otevřel náruč. Maminka mu holčičku posadila na klín a dědeček ji objemul. Míša znovu ucítila vůni čokolády a to ji uklidnilo.

"Nakreslila jsem ti obrázek," řekla a podala mu list papíru.

Dědeček ho rozložil a uznale hvízdnul. "No tohle, to je krásný obrázek."

"Tohle jsi ty. A tohle já. Hrajeme si spolu na schovku, protože jsi úplně zdravý," vysvětlovala mu holčička.

"Zajdu si promluvit s lékařem," oznámila maminka a Míša si všimla, že má v očích slzy.

"Proč maminka pláče?" zeptala se dědečka, když odešla.

Dědeček na holčičku vážně pohlédl. "Víš, ona je moc smutná, protože ví, že budu muset brzy odejít někam moc daleko," řekl tiše.

"Ty pojedeš na dovolenou?" zeptala se Míša.

Dědeček se usmál. "Taky to tak můžeš říct. Ale bude to moc dlouhá dovolená a už se z ní nevrátím."

Míša se zamračila. "Proč ne? Copak nás nemáš rád?"

"Ale to víš, že mám! Mám vás rád hrozně moc. Jste moje všechno." Ujistil ji dědeček a políbil ji na tvář.

"Já tomu nerozumím," postěžovala si Míša.

"Víš," zkusil to dědeček znovu, "někdy, když jsou lidé už moc staří a nebo nemocní, tak musí odejít. I když vůbec nechtějí. Prostě to jinak nejde."

"Tak jako tatínek?" zeptala se Míša smutně.

Dědeček přikývl.

"Takže půjdeš za ním do nebíčka?"

"Ano, Miško," přisvědčil smutně. "Budeme tam na tebe oba dávat pozor."

"Ale já nechci, abys šel," popotáhla.

V koutcích očí se mu zaleskly slzy. "Já vím, Miško moje, ale kousek ze mě s tebou zůstane."

Holčička na něj tázavě pohlédla. Dědeček ji jemně hladil po vlaskách. Pak si na něco vzpomněl a zalovil v nočním stolku. Vytáhl balíček čokoládových bonbonu a jeden bonbon vložil Míše do dlaně. "Osladíme si život, co říkáš, Miško?" Vesele na ni mrknul.

Míša se vrátila ze vzpomínky. Byl čas vyrazit do školky.

Večer ten den jí maminka četla před spaním pohádku. Když příběh skončil, sklonila se k ní.

"Dobrou noc, Míšo," řekla a políbila dceru na čelo. "Pěkné sny."

"Dobrou, mami," odpověděla Míša.

Maminka odložila knížku pohádek na noční stolek a zhasla lampičku.

Než zavřela dveře ještě se na dcerku usmála.

Holčička chvíli koukala na tmavý strop, pak strčila ruku pod polštář a sevřela v dlani obal od bonbonu. "Dobrou noc, dědečku," zašeptala.

Kamila Prášková