Lesní kletba

Fantasy povídka o dobrodružství dívky ze Zakletého lesa a jejího nového přítele.

Našlapovala tiše a obezřetně. Nechtěla, aby si jí všiml. Plížila se za ním už dobrou půldruhou hodinu. Co vůbec dělal v Zakletém lese? Procházel se tu jako bezstarostné dítě s písničkou na rtech. Jenže v lese se pohybuje spousta zlovolných stvoření s neutuchajícím hladem. Byli tu takoví, co by toho mladíčka slupli jako jednohubku.

Lidé se lesu odnepaměti vyhýbali. Tak co tu pro všechny bludičky dělá? Copak nezná temnou kletbu, která se šíří mezi stromy, vsakuje se do půdy a vlní se v lesním potůčku? Copak neslyšel pověsti o tvorech temnot, kteří vyjí v hlubinách a hrabou se zpod kořenů věkem zkroucených dubů?

Mladík se zastavil, odhrnul si z čela kučery plavých vlasů a zahleděl se vysoko k nebi. Les tu byl tak hustý, že žádné nemohl vidět. Přesto to vypadalo, jako by si se zájmem prohlížel něco překrásného. Rty se mu zvlnily v tak zasněném úsměvu, až ji to donutilo zvednout oči ke korunám stromů. Neviděla však víc než ve větru se třepotající listoví vytvářející temnou hradbu slunečním paprskům. Vždycky si přála spatřit slunce.

V tom ji něco chytlo za paži. Vyděšeně sebou trhla a vší silou se pokusila ruku ze sevření vyškubnout. Útěk, úkryt, to bylo jediné, nač dokázala myslet.

"Jen klid, já ti neublížím," ozval se konejšivý hlas. Překvapeně ztuhla a konečně pohlédla do tváře svému vězniteli. Byl to ten mladík, kterého před chvílí pozorovala. Tmavě zelené oči se na ni vesele smály. "Ty jsi ale liška podšitá. Plížíš se za mnou už pořádně dlouho," oslovil ji.

Polkla. Takže nebyl tak bezstarostný, jak si myslela. Zřejmě celou dobu pečlivě sledoval okolí. Nikdo ji neviděl, když si to nepřála. Aspoň si to myslela... Do teď.

Mladík si ji přátelsky změřil. "Jakpak se jmenuješ?" zeptal se zvědavě.

Uhnula pohledem. "Na jménu nezáleží."

"Hm," zamnul si bradu. "Tak proč mě sleduješ?"

"Protože jsi člověk," řekla, jako by se tím vše vysvětlovalo.

Povytáhl obočí. "No a?"

Povzdychla si. "Člověk potulující se po Zakletém lese se nevidí každý den."

Usmál se. "Takže tě hnala zvědavost?"

Zamyslela se. Mohla by to na ni určitě svést. Zvědavost v tom byla taky. Ale i něco jiného. Olízla si rty, což dělala, když byla nervózní. A pak přikývla: "Ano, zvědavost."

Pustil její paži. "Já jsem Rafael, jak se jmenuješ ty?" zeptal se přátelsky.

Musí mu strašit ve věži, pomyslela si zmateně. Není přece možné, aby byl tak důvěřivě naivní, že ne?

"Řekla jsem, že jméno není důležité," odsekla.

"Tak já ti budu říkat Netykavka," pokrčil rameny.

"Cože?" vyprskla rozčileně.

Zazubil se. "Hodí se k tobě."

Uraženě si zkřížila ruce na prsou. Jak si může dovolit dát jí jméno? On takový lehkovážný kdovíkdo! A ještě Netykavka?!

"To jsi mi nemohl dát nějaké hezčí jméno?" vyrazila ze sebe a vztekle kopla do pařezu.

"Hodí se k tobě," trval Rafael na svém. "Co vůbec děláš sama uprostřed lesa?"

"Mohla bych se tě zeptat na to samé," odsekla.

Rozhlédl se kolem. Nacházeli se v jedné z nejhlubších částí lesa. Stromy tu rostly blízko při sobě a jejich koruny vytvářely clonu před slunečními paprsky. Panovalo tu neustálé přítmí, ve kterém se dařilo vlhku a plísni. Na širokých kloboucích hub se živili tlustí červi. Nebylo tu moc jiných zvířat, a jestli ano, tak se nedaly vidět.

Znovu se vrátil pohledem k ní, té podivné dívce. Byla drobná, špinavá od hlíny a vypadala, jako by se pár týdnů pořádně nenajedla. Uhlově černé vlasy se jí rozcuchaně vlnily kolem tváře. Rty měla stažené do zlostné přímky. Ale její oči... Bylo na nich něco neobyčejného. Odrážely se v nich příběhy. Najednou měl mysl plnou podivných lesních tvorů, viděl obří pavouky s rudýma očima šplhající po kmenech stromů, krásné tanečnice na břehu potůčku tančící a chichotající se, černé psy s ostrými zuby prolezlými červy...

"Ne!" pronikl k němu ostrý výkřik. Někdo mu cloumal s rameny. Trvalo ale pár dalších vteřin, než se obrazy vytratily a on před sebou uviděl její zděšenou tvář. "Netykavko," vydechl omámeně. "Tvoje oči... Viděl jsem..."

Pustila jeho ramena a odstoupila pár kroků zpět. "Promiň, nedělám to schválně," sklopila smutně hlavu.

Zmateně na ni hleděl. "Ty jsi taky zakletá?" zeptal se po chvilce.

Ušklíbla se. "Co myslíš? Jsme uprostřed Zakletého lesa. Copak vůbec nechápeš, jak to tu funguje?"

Mlčel, jen na ni smutně koukal. "Je mi moc líto, že jsi zakletá. Nedalo by se s tím něco dělat?" zeptal se po chvíli.

Vytřeštila na něj oči. "Ty... Ty mi chceš pomoct?"

Odhodlaně přikývl.

"Ale proč?" Nevěřícně na něj hleděla. Proč by jí pomáhal? Vždyť ji zná teprve chvilku.

"Líbíš se mi," pokrčil rameny. "Navíc by bylo fajn mít někoho, kdo by pomohl zase mně."

Zamyšleně se opřela o kmen vzrostlého buku. "Tak proč jsi tady?"

"Můj otec je těžce nemocný a lékaři nevědí, jak mu pomoct. Ale stará sudička mi poradila," začal.

"Sudička?!" přerušila ho a rozčileně začala přecházet sem a tam. "Nenávidím sudičky."

"Proč?" podivil se.

"To je jedno. Tak co ti poradila?"

Zamračil se. V kapse kalhot sevřel kousek papíru.

"Řekla, že tady v Zakletém lese roste bylina, která otce uzdraví."

Zastavila se a povytáhla obočí. "Jaká bylina?"

Podal jí kousek papíru. Se zájmem si prohlédla inkoustem vyvedenou kresbu. "Tu jsem nikdy neviděla," řekla a Rafaelovi pokleslo srdce. "Ale můžu tě vzít za někým, kdo ano. Když mi slíbíš, že mě zbavíš kletby," dodala.

"Slibuju," přikývl vážně.

Další hodinu se prodírali křovinami. Rafael už měl kazajku potrhanou od ostrých trnů, ale Netykavka vypadala, že se jí žádný ani nedotkl. Plátěné šaty měla sice špinavé, ale nepoškozené.

"Už tam budeme?" zavolal na ni unaveně.

Prudce se otočila a přiložila si ukazovák na rty. "Psst!" sykla.

Cosi zamumlal. Věděl, že se v tomhle lese pohybují nebezpeční tvorové, ale neměl z nich žádný velký strach. Vyrostl v dostatku a všechna strádání se mu vyhnula. Otec ho vychoval k dostatečné sebedůvěře, takže věřil tomu, že by si s každou příšerou hravě poradil. Byl přece jen královské krve.

"Nemůžeme si dát přestávku?" zeptal se.

"Řekla jsem, ať jsi zticha!" zavrčela rozčileně.

"Prosím tě, jsem tu už nejmíň tři hodiny a žádné příšery jsem nepotkal," protočil panenky.

A v tom se to ozvalo. Hlasité zapraskání kdesi nad jejich hlavami. Těsně předtím, než před něj na zem dopadlo obrovské chlupaté stvoření. Ztuhle sledoval, jak k němu obrátilo osm rudě žhnoucích očí. Nenávistně zacvakalo kusadly.

"Utíkej!" ozvalo se kdesi za pavoučím tělem. Ale Rafael byl tak zkoprnělý šokem, že nebyl schopný pohybu.

A pak se mu obří pavoučí žihadlo zabodlo do břicha.

"Zbláznila ses? Víš, že je zakázáno pomáhat lidem!" lamentovala stará čarodějnice, když k ní Netykavka přivlekla sinalého a pavučinou opleteného Rafaela. Musela počkat, až ho pavouk odnese do své skrýše, aby ho nechal zavěšeného na pavučinovém vláknu uležet. Tak je měl rád. Druhý až třetí den po lovu chutnali nejlépe.

Netykavka už pavoučí zvyky dobře znala, i jejich skrýše. Vplížila se do nory, když se pavouk vydal za další kořistí a odřízla Rafaela od větve krátkým nožíkem, který nosila na bylinky. Sbírala je pro čarodějnici a ta jí za to dávala jídlo a nocleh.

I teď jí na stůl položila balíček čerstvých rostlinek. Čarodějnice se na ně ani nepodívala. Zkroucenými prsty protrhala lepkavý obal kolem mladíka a začala ho pleskat po tvářích.

"Je úplně tuhej," zaskřehotala. "Probere se nejdřív zítra."

Netykavka se vyčerpaně posadila na židli. Táhla Rafaela celou cestu a její svaly se dožadovaly odpočinku. "Nemohla bys to urychlit?"

"Pchá! A proč bych měla?" zasmála se čarodějnice a odhalila přitom zkažené zuby. Přešla ke stolu a otevřela pytlík s bylinkami. "Chybí ti Žlutopýr!" rozčílila se.

"Promiň, donesu ho později. Ale opravdu bys ho nemohla probrat dřív? Vím, že to dokážeš," prosebně se na ni podívala.

Čarodějnice přimhouřila oči černé jako noc.

"Dokážu, víš, že jo. Ale proč bych měla?"

"Musí se dostat z lesa ještě před půlnocí, jinak... Jinak..."

"Jinak se promění! No a?" zasmála se čarodějnice.

"Ale to není fér!" vykřikla Netykavka.

"Fér, nefér. Neměl sem lozit. Tohle se tady stane každému. Vždyť to víš. Navíc, co ti to tak vadí? Aspoň bys měla kamaráda," mrkla na ni.

"Pěkného kamaráda! Byl by z něj krutý pavouk nebo vlkozub nebo... Nebo něco horšího," zašeptala a pohlédla k oknu.

"Nebo lapač s měkkým srdcem jako jsi ty," ušklíbla se na ni čarodějnice a začala věšet byliny na šňůry, aby se usušily.

"Nesnáším to. Proč musím být zrovna lapač," postěžovala si dívka a natáhla se pro červivé jablko.

"Byla bys radši vlkozub, abys své oběti trhala na kusy?"

"Nechci nikomu ubližovat, chci pomáhat," odpověděla zaníceně.

"Jo, holka, to ses narodila pod špatnou hvězdou. To si musíš vyřídit se svou sudičkou," utrousila stařena.

"Nesnáším sudičky," řekla Netykavka hořce.

Po jejím narození pronesla sudička nad kolébkou sudbu, že všem přinese jen samé neštěstí. Díky tomu ji její otec nechal pohozenou v lese jako nějaké nechtěné kotě. Čarodějnice to prý celé náhodou zahlédla ve svém kouzelném zrcadle, což bylo dívčino štěstí, protože ji díky tomu čarodějnice našla a vzala k sobě. 

"Nepomohla jsem ti, bylo to čistě zištné. Potřebovala jsem pomocnici, tak ses mi hodila," připomínala jí často.

Ale když přišla noc, prostoupila Netykavku lesní kletba. Od té doby byla navždy připoutaná k tomuto hroznému místu, nucená lapat pošetilé nebo neznalé pocestné.

Když se jí podívali do očí, zmátla je tak, že zapomněli, kdo jsou, kde jsou a kam jdou. Motali se po lese, dokud je nenašla jiná z temných bytostí a neoloupila je o život. Takové pomyšlení nemohla Netykavka snést, a tak se lidem vyhýbala. Jak nějakého zahlédla, upalovala na druhou stranu lesa. Ale dnes ne. Ten mladík ji přitahoval tak, že od něj nemohla odtrhnout oči. Musela ho sledovat.

Pohlédla na jeho bledou kůži a zamračila se. "Šel do lesa pro jednu bylinu. Jeho otec je hodně nemocný," řekla tiše.

"Jakou bylinu?" zeptala se stařena zaujatě. Dívka jí podala kresbu.

"Heleme se, Pomocníček," zahlaholila.

"Ten jsem nikdy nesbírala," poznamenala Netykavka jakoby nic.

"Samozřejmě, že ne. Je to léčivka, pomáhá od všech neduhů. Roste v samém středu lesa u kapličky. Tam je to zakázané, moc dobře to víš. A stejně mi je ta kytka k ničemu. Na moje čáry není nic platná," vysvětlovala zaníceně a Netykavka se usmála. Věděla, že jí stařena řekne, co potřebuje. Když šlo o byliny, byla neobyčejně zapálená a prozradila i co neměla.

"Ne, abys tam chodila!" varovala ji, když si uvědomila svou chybu. "Už takhle jsi porušila pravidla. Pomohla jsi mu."

"Bylo to zištné! Slíbil, že mě zbaví kletby, když mu pomůžu najít tu bylinu," bránila se. V duchu ale věděla, že by mu pomohla, i kdyby jí za to neslíbil nic.

"Tak?" protáhla čarodějnice. "A jak tě jí chtěl zbavit, nu? Copak on zná nějaké tajné zaříkadlo?"

"To nevím," přiznala dívka.

Stařena si odfrkla.

"Ale stejně bys mu měla pomoct," řekla Netykavka.

"A co z toho budu mít?"

Netykavka chvíli přemýšlela, nic ji nenapadalo. Kdyby ho probrala a on se dostal včas z lesa, co by z toho stařena měla?

"Dobrý pocit," řekla nakonec.

Čarodějnice se hýkavě zasmála. "Dobrý pocit? To je mi ale švanda. Tak už jsem se dlouho nezasmála!" Zhroutila se ke stolu na druhou židli a držela se za břicho.

"Ale notak! Já vím, že nejsi tak zlá, jak se tváříš! Zachránila jsi mě jako miminko a starala se o mě," zkusila to Netykavka.

"To bylo čistě zištné!" bránila se čarodějnice.

"Tomu nevěřím. Vím, že ti na mě záleží, i když jsi mi nikdy nedala žádné jméno. Vím, že mě máš ráda," řekla Netykavka. "Stejně jako já tebe," dodala tiše a hleděla stařeně do očí.

Ta několikrát rychle zamrkala a pak prohlásila: "Hlouposti!" Prudce vstala a přešla ke kredenci. Vytáhla malou skleněnou lahvičku a vyklopila její obsah do Rafaelových úst. Netykavka překvapeně vydechla.

"Vlastně by se mi Pomocníček hodil, pořád mě teď bolí klouby. A když tam spolu půjdete a přinesete mi ho, tak..." zbytek už nedokončila, protože jí Netykavka skočila kolem krku a vykřikovala slova díků.

"No, no! Je to čistě zištné!" mírnila ji.

"Já vím, já vím!" usmívala se Netykavka šťastně.

"Kde to jsem?" ozval se z podlahy zmatený hlas.

Cesta do středu lesa byla nebezpečná, ale Netykavka znala tajné stezky, takže se tam dostali rychle a v pořádku, i přes to, že se Rafaelovi stále trochu pletly nohy a čas od času si musel sednout na spadlý kmen a odpočinout si.

"Ta čarodějnice, to je tvoje příbuzná?" zeptal se jí při jedné přestávce.

Zavrtěla hlavou. "Našla mě jako novorozeně, když mě tu pohodil můj otec."

Rafael zalapal po dechu. "To je hrozné! Proč to udělal?"

Netykavka si povzdechla. Nevěděla proč, ale toužila mu to říct. Chtěla se mu svěřit, protože doufala... Ani vlastně nevěděla v co.

"Kvůli sudičce. Řekla, že všem přinesu neštěstí." Bázlivě na něj pohlédla, protože dostala strach, že teď, když to ví, od ní uteče.

Rafael se na ni ale jen usmál. "To se teda hrozně spletla."

Zamrkala.

"Mně jsi zachránila život. A to znamená velké štěstí," vysvětlil.

Netykavka se rozzářila. "Myslíš?"

"Rozhodně," přikývl.

Někde v dálce se ozvalo zavytí. "Musíme jít," řekla a rychle se zvedla. "Vlkozubové už se probouzejí, brzo bude noc a ty musíš být z lesa před půlnocí."

Mlčky přikývl a vydali se dál.

Za pár minut dorazili ke kapličce. Byla to malá, býlím zarostlá stavba. Překvapeně pohlédl na papírek se sudiččinou kresbou, který mu Netykavka vrátila, když se probral. "To je ono! Ta bylinka!" v jeho hlasu se mísilo nadšení s úlevou.

"Pomocníček," přikývla dívka. "Běž si ho natrhat."

Zmateně na ni pohlédl. "Ty nepůjdeš?"

Zavrtěla hlavou. "Já nesmím. Tohle místo je pro nás zakázané. Kapličku kdysi postavil odvážný kněz jako bezpečné útočiště pro zbloudilce. Zaplatil za to životem," vysvětlila.

"Aha," řekl zaraženě.

"Natrhej, prosím, i pro čarodějnici."

Přikývl a vydal se ke kapličce. Když překročil linii menších kamenů, které kolem ní tvořili pět metrů široký kruh, ucítil, že se vzduch změnil, jako by se pročistil. Zhluboka ho nasál do plic a ohlédl se. Netykavka se opírala o strom a v očích měla zasněný výraz. Neměla by tu být, napadlo ho. Nepatří sem. Je hodná. Usmál se na ni a přešel ke kapličce.

Nejdřív si klekl a pomodlil se. Za zdraví svého otce, za bezpečnou cestu domů a taky za Netykavku a za čarodějnici, která mu pomohla. Pak natrhal do plátěného pytlíčku bylinu a vydal se zpět. Netykavka si od něj pár lístků vzala a pak ho po bezpečných cestičkách zavedla k okraji lesa.

"Dál už nemůžu," řekla smutně. "Ale je to už jen kousek a nic se ti nestane."

Obrátil se k ní, vzal ji za ruce a pohlédl jí do očí. Do těch kouzelných očí, které vyprávěly. "Děkuju ti," řekl jemně. "Přinesla jsi mi velké štěstí, Netykavko. A nejen mně, ale i mému otci." Zamával jí před očima pytlíkem s bylinou.

Netykavka dojatě zamrkala. "Uvidíme se ještě?" zeptala se, protože si nemohla pomoct.

"Určitě. Dal jsem ti slib, že tě zbavím kletby. Hodlám ho dodržet. Přijdu na způsob, jak to udělat. Věř mi," řekl odhodlaně. Pak se k ní sklonil a políbil ji na tvář. "I sudičky se mohou zmýlit," zašeptal, naposled se na ni usmál a vykročil z lesa.

Kamila Prášková