Ježčí bodlina

Fantasy povídka o statečném ježečku, který se vydal zachránit své rodiče před krutým čarodějem... Nebo je to celé maličko jinak?

"Možná ano," mumlal si pod vousy starý obtloustlý mužíček a přecházel sem a tam po tmavé zatuchlé místnosti v hlubokém zamyšlení. Kamenná podlaha duněla ozvěnou jeho těžkých kroků. Boty s okovanými špičkami vykukovaly zpod purpurového pláště nedbale přehozeného přes staříkova ramena. Náhle se zastavil a pohlédl ke stolu uprostřed pokoje. Byl z tmavého dřeva a zavalený hromadou věcí. 

"Možná ano, možná by to šlo," zopakoval stařík s nadějí a nakoukl do tlusté zaprášené knihy, která balancovala na kraji stolu. V knize bylo cosi psáno nesrozumitelnými klikyháky, ale stařík je bez problému vyluštil. Koneckonců to psal svou roztřesenou rukou on.

"Ježčí bodlina, kde sem to jen dal?" mumlal si dál kouzelník a začal se přehrabovat mezi hromadou lahviček, plátěných pytlíčků a krabiček na stole. Několik jich přitom nechtěně shodil na zem. Ani se je nepokoušel sebrat. Byl příliš zaujatý tím, co hledal. A nenacházel. Zarazil se a poškrábal se ve zcuchaných prošedivělých vlasech. 

"A na mouťe kotě!" zahalekal a práskl se do čela. Uvědomil si totiž, že poslední ježčí bodlinu použil před měsícem a od té doby na ježcích nebyl. Zamračil se a pak vyhlédl z malého kulatého okénka, kterým do místnosti procházelo tlumené světlo hvězd.¨

Dokonalá noc na lov, pomyslel si. Ve starých žilách mu zaplálo nadšení. Přešel ke skříni, která se tyčila v rohu pokoje a prudce ji otevřel. Uvnitř našel kromě hromady svršků dřevěnou krabici a v ní kožený prak a pytlíček s kamínky. Oboje vzal a uložil do kapsy pláště. Pak sbalil jutový pytel a vydal se na lov.

Hluboko v lese se zatím ježčí rodinka probouzela s příchodem noci. Mladý Teo už měl pořádný hlad a těšil se až si naplní bříško nějakým chutným broukem nebo žížalou. 

"Tak vstávej Bodlinko, Funíku!" tahal netrpělivě své dva sourozence za ouška. 

"Trpělivost Teo, trpělivost. Všechno má svůj čas," napomenul ho tatínek ježek. Byl velký a vždy se na Tea díval tak přísným pohledem, až sklopil čumáček k zemi a poslechl. 

"Když já mám velký hlad," zamumlal tiše. 

"To ty vždycky," usmála se na něj maminka, která se náhle objevila po jeho boku. "Už když jsme tě před rokem našli. Malý ježeček s velkým bříškem," řekla laskavě. 

Teo ten příběh rád neměl, protože si na něj moc nepamatoval. Měl jen pár podivných vzpomínek, které mu dávaly pramalý smysl. Pamatoval si temné chladné sklepení a velký strach. 

Čaroděj mezitím procházel chodbami svého hradu. Tedy nepatřil úplně jemu, ale čaroděj si to rád myslel. S pýchou pohladil prsty studivé kameny. Ten rozmazlenec už si nic nárokovat nebude. O to se postaral. Když si vzpomněl na svého synovce, celý se otřásl odporem. Fracek bez úcty a vychování, který si myslel, že mu patřil svět. 

Stařík se zamračil, když sestupoval po rozvrzaných schodech k malé bráně. Tou velkou chodil jen nerad. Byla tam široká cesta lemovaná hromadou soch jeho slavného bratra rytíře z Lesany. Tolikrát se snažil ty sochy zničit, nechat zmizet, ale všechno marné. Z nějakého nepochopitelného důvodu odolávaly jeho kouzlům. Stejně jako velký portrét v hlavní jídelně. Jak má zvát hosty do svého sídla, když nemůžou projet hlavní branou a povečeřet pod křišťálovým lustrem? Jeho dokonalý bratr si to moc hezky zařídil.

Čaroděj vztekle uhodil pěstí do hrany zábradlí, až to zapraštělo. V jeho kostech. Bolestivě zaúpěl. Zatracené stáří! Nikdy si na to nezvykne, nikdy! Jak by taky mohl? A proč by vůbec měl? Najde způsob, jak to zvrátit. A ježčí bodlina mu k tomu pomůže.

"Vyrážíme!" zavelela maminka jasným hlasem a celá ježčí rodinka se vydala na pochod. Funěli a dupali nočním lesem a rušili tak nezvyklý klid, který tuto noc panoval. Teo si toho všiml a na chvíli se zastavil, až do něj bráška Funík vrazil.

"Co vyvádíš?" obořil se na něj rozmrzele. Pořád mu nemohl odpustit to nepříjemné probuzení.

"Slyšíš?" zeptal se ho Teo

"Co bych měl jako slyšet?"

"To ticho..." zašeptal Teo.

Opravdu teď panovalo hrobové ticho. Zbytek jeho rodiny se totiž zastavil a pohlédl jejich směrem.

"Co se děje?" zeptala se Bodlinka netrpělivě.

"Proč jste přerušili pochod?" obořil se na ně táta ježek.

"To ne já! To Teo se zastavil a já do něj pak vrazil," bránil se Funík.

Tatínek na Tea přísně pohlédl.

"Jen jsem si všiml, že je v lese hrozné ticho," šeptl Teo bázlivě.

Všichni se teď zaposlouchali. Les byl tichý, jako by z něj vyprchal všechen život. Neslyšeli houkání sov, ani pískání hlodavců ani cvakání broučků. Jen slabý větřík občas pohnul listy na stromech.

Tatínek s maminkou si vyměnili zděšené pohledy. "Musíme se schovat. Hned."

Čaroděj se protáhl úzkou brankou a pak ji za sebou vztekle zabouchl až kovové mříže zařinčely. Do lesa to bylo od branky jen pár kroků. Když stařík vešel pod vysoké smrky, celý les náhle ztichl. Noční zvuky se vytratily a nahradilo je dusivé ticho přerušované jen čarodějovými těžkými kroky a suštěním jeho pláště. Čaroděje ticho vůbec nepřekvapilo. Bylo to tak pokaždé. Zvířata z něj měla strach. A oprávněný, uchechtl se stařík v duchu. Do lesa nechodil ani na houby ani na procházky. Jediné, co ho zajímalo byl lov a trýznění. Zvířata nečekala rychlá smrt šípem ani mečem. Čaroděj je omráčil prakem, strčil do pytle a odnesl do svého tajemného hradu. A v temném děsivém sklepení čekala až přijde správný čas, aby je rituálně obětoval a využil ke svým zlým kouzlům.

Tak si to alespoň mezi sebou lesní zvěř povídala. A teď, schovaný pod kořenem buku, poslouchal stejný příběh i Teo.
Ježčí děti se k sobě tulily co nejdál od temnoty venku. Moc si přály být zpátky v bezpečí ve své rodné noře. Ale tatínek trval na tom, že si musí najít okamžitě úkryt. V děsivém tichu strávili nekonečno minut, alespoň tak se jim to zdálo, když stražili ouška a každý poryv větru, praskot větvičky, či zašustění lístku na stromě je strašilo.

Nakonec se však znovu celý les rozezněl salvou zvuků. To když sova hlídačka vyloudila táhlé zahoukání a všichni poznali, že jsou v bezpečí. Čaroděj se vrátil do své bašty.

Tehdy se k nim tatínek obrátil s vážnou tváří a začal vyprávět. "Už nejste miminka a je načase, abyste poznali nebezpečí, které obchází naší domovinou," pohlédl na ježčí maminku, jakoby žádal o svolení a ta mu jej smutným pokývnutím hlavy dala. Malý ježci zvedli čumáčky a pozorně poslouchali.

"Před mnoha měsíci, to jste ještě nebyli na světě, vládl na nedalekém hradě dobrý pán. Byl to ctihodný rytíř, který se dobře staral o lidi i les. I on jezdil se svou družinou do lesa na lov. Ale vždy brali jen tolik, kolik stačilo k nasycení jejich rodin a udržovali v lese rovnováhu. A nikdy nebyli krutí. Syn však otcovu laskavost nezdědil. Mladý pán jezdil po lese s nosem nahoře. Kolik nevinných skončilo pod kopyty jeho koně." Táta ježek se smutně odmlčel. Maminka se o něj konejšivě otřela čumáčkem.

"Vaše babička byla jednou z nich," řekla jemně.

A tu Teo pochopil, proč vidí v očích tatínka tolik smutku. A dostal vztek.

"Jak mohl být tak bezohledný?!" vykřikl rozezleně, až se na něj všichni překvapeně obrátili. "Myslím ten kluk, proč byl takový, když měl tak vlídného otce?" dodal o poznání tišeji.

"Myslím že právě proto," odpověděl vážně tatínek. "Víš, Teo, laskavost je úžasná vlastnost. Ale mláďata a obzvlášť ta lidská potřebují kromě ní poznat i pevnou tlapku a důslednou přísnost," zadíval se Teovi pevně do očí a on ty své zahanbeně sklopil. Vzpomněl si, kolikrát on sám musel pocítit otcovu přísnost a hlavou se mu motaly všechny vylomeniny, kterých se hojně dopouštěl.

Tatínek ježek pokračoval: "A na to rytíř zapomněl. A tak syn rostl s pocitem, že na něj nikdo a nic nemůže a že se kolem něj otáčí celý svět. Životy druhých a už vůbec ne malých zvířátek pro něj nic neznamenaly. Jeho vlastní potěšení bylo nade vše."

"To je hrozné," zašeptala Bodlinka a ještě víc se přitulila k bráškům.

"Ano, byl to sobec," přikývl tatínek," přesto alespoň neubližoval záměrně. Nevyžíval se v tom. A kdyby po smrti otce, získal správného opatrovatele, mohl z něj být dobrý hradní pán.

"A to se nestalo?" zeptal se zvědavě Funík.

"Bohužel ne. Když bylo mladému pánu 12 let, vypukl ve vesnici pod hradem požár. Kouř z něj vanul až do lesa a byl horký a dusivý. Mnoho z nás se děsilo, že se oheň rozšíří až sem. Ale hradní pán svolal svou družinu a vyjeli do vesnice hasit. Nakonec se jim podařilo požár zdolat, ale rytíř zaplatil životem."

"Slyšela jsem od havrana Zlatoočka, že se obětoval, aby zachránil z hořícího domu dítě. Spadl na něj ale ohněm strávený trám," vpadla mu do řeči maminka.

"A to dítě? Zachránil ho?" vypískla rozrušeně Bodlinka.

"Havran tvrdí, že ano. Chlapce, myslím, že se jmenoval Rob si pak osvojil jeden pán z rytířovy družiny, protože při požáru osiřel," odpověděla. Zadívala se na Tea a dodala: "Jako ty, Teo."

Tatínek se při těch slovech celý napjal a strojeně prohlásil, že o tom teď řeč nevedou a vrátil se zpět ke svému vyprávění: "Mladého pána se po smrti jeho otce ujal strýc. Krutý a lstivý čaroděj. Přijel na hrad a všechny věrné přátele a služebníky rytíře vyhnal. A krátce poté mladý pán zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl."

Bodlinka se otřásla a Funík se stočil do klubíčka. Teo teď ale poslouchal pozorněji než dřív.

"Co se s ním stalo?" zeptal se.

"To nikdo neví," pokrčil táta ježek rameny. "A ať tě ani nenapadne strkat do toho tvůj zvědavý čumák!" varoval ho přísně.

Teo rozmrzele vzdychl. Z celého vyprávění ho právě tato část zajímala nejvíc.

Čaroděj se vrátil do své věže s nepořízenou. Mrzutě se svalil do křesla u krbu a dlouze zíral do plamenů. Choval se příliš nápadně, ta pitomá zvířata se stihla schovat. Nejspíš mají nějaké špehy. Příště musí být opatrnější.

"Ha!" vyrazil ze sebe, když ho napadla geniální myšlenka. Má ve spíži přece pár lahviček lektvaru neviditelnosti. Ďábelsky se zasmál. Zítra už mu neutečou.

Ale mělo to jeden háček... Čaroděj nakrčil nos, když si vzpomněl na nežádoucí účinky. Každý lektvar je měl. Tento například zeslabil vaši viditelnost, ale zato zesílil váš pach. Prostě řečeno po něm člověk hrozně páchl. Zůstat neviditelný dlouho tedy bylo nesnesitelné. A samotný účinek lektvaru vyprchal až za týden. Čaroděj při té představě vytřeštil oči hrůzou. Kdepak. Musí uvařit Kouzlokaz. Jinak to nepůjde.

Přešel ke stolu zavalenému věcmi a nahlédl do své knihy kouzel a lektvarů. Zběsile otáčel zažloutlými stránkami až nalezl, co hledal. Kouzlokaz měl moc zvrátit účinek každého kouzla i kouzelného lektvaru. Neúčinkoval ale na kletby. A jeho příprava byla složitá a spousta věcí se mohla pokazit.

"Tak s chutí do toho," zahalekal stařík sám pro sebe a pustil se do práce.

Teo se probudil do šedého podvečera. Včerejší den se mu ve vzpomínkách houpal jako bárka na rozbouřeném moři. Zaskučel. Byl unavený a necítil se dobře. Do nory se vrátili až na ránem a celý den se mu zdály děsivé sny o tmavém sklepení. Když rozlepil víčka, zjistil, že sourozenci už jsou vzhůru. Šeptem spolu rozmlouvali.

"Co se děje?" zeptal se Teo a vydal se k nim.

"Nechali nás tu samotné," řekla vyčítavě Bodlinka.

"Cože?" Nechápal Teo.

A pak se dočkal vysvětlení. Maminka s tatínkem se vydali na pochod sami. V lese prý není pro malé ježečky bezpečno.

"Prý se vrátí brzy a přinesou jídlo. Ale já mám o ně strach," otřásla se Bodlinka.

"Nepůjdeme za nimi?" zeptal de Teo a pohlédl k východu jejich malé ale útulné nory.

"Ne, musíme na ně tady počkat," zamítl rozhodně Funík. "Tatínek to nakázal."

Teo vzdych. Vrátil se na své místo, stočil se do klubíčka a čekal. Nakonec znovu upadl do nekllidného spánku. Když do jejich nory pronikly první paprsky rána, vyskočil Teo na nožky. "Proč už nejsou zpátky? Něco se jim určitě stalo! Musím je jít najít!"

Funík i Bodlinka měli o rodiče taky strach, ale nechtěli se vzepřít otcově příkazu.

"Tak tu zůstaňte, já půjdu sám," vyprskl Teo a vyběhl ven.

Přes den byl venku z nory jen málokdy a tak se cítil pěkně nesvůj. Ale strach o rodiče byl silnější než jeho nervozita. Ušel pár kroků trávou a poslouchal ptačí trylkování. Přes koruny stromů pronikaly slabé ranní paprsky slunce a šimraly ho na tváři.

Teo pocítil zvláštní touhu lehnout si do trávy a pozorovat probouzející se les. Odolal však a rozběhl se pěšinou. Neměl tušení, kde by měl rodiče hledat. U starého dubu ho zastavilo hlasité zahoukání. Vzhlédl a uviděl na větvi sedět šedivou sovu.

"Hú, malý ježečku, hú, špatnou zprávu nesú!" oslovila ho.

Teo překvapeně pootevřel tlamičku, než se zmohl na odpověď, sova už pokračovala: "Čaroděj proradný v lese byl, plížil se kolem jako stín, když dva ježky uviděl, prakem je střelil, do pytle dal, na hrad svůj tajemný utíkal. Rodiče své hledej tam, však pospěš si, neboť až přijde noc, marná už bude tvá pomoc."

Teovi chvíli trvalo, než pochopil význam jejích slov. Popadla ho čirá hrůza. Jeho rodiče byli uneseni tím nejhroznějším z lidí. A pokud něco neudělá, určitě zemřou. Musí je zachránit.

"Kudy?!" vypískl a sova ukázala křídlem. Na nic nečekal a rozběhl se pěšinou. Lesem se ozýval jeho zběsilý dupot.

Čaroděj spokojeně spal. A zdály se mu krásné sny. Byl v nich mladý a silný. Prohlížel si sám sebe v zrcadle obklopený hromadou přátel a obdivovatelů. A jeho hrad byl plný hostí a u velké brány stály jeho sochy v nadživotní velikosti.
V podvečer se vzbudil a zívl. Noc byla úspěšná. Polapil dva macaté ježky a šoupl je do chládku uležet. A pak se vydal rovnou na kutě.

Kouzlokaz vypil už v lese, hned co ty dva bodlinatce strčil do pytle. Přesto stále slabě cítil ohavný pach shnilých, dva roky nepraných ponožek. Ušklíbl se a vylezl z postele. Už brzo bude zase mladý a krásný a pak bude mít dva tucty pradlen. Natáhl na sebe svůj plášť a vydal se do sklepení.
Teo se protáhl skrz železnou mříž. V hradním sklepeni bylo vlhko a nevlídno. V malé klícce v rohu cely se k sobě vystrašeně choulili tva velcí ježči.

"Mami! Tati! Jste v pořádku?" vykřikl Teo zoufale a rozběhl se k nim.

"Teo! Co tu děláš? Musíš odsud okamžitě pryč!" vypískla maminka.

"Bez vás neodejdu," Teo se široce rozkročil a hrdě zvedl čumáček. Několik minut se pak pokoušel přijít na způsob, jak dostat rodiče ze zamčené klece. Pak zoufale prostrčil tlapku mříží a dotkl se maminčiny tváře.

"To nic Teo, jsi statečný hoch, že jsi sem přišel. Jsem na tebe moc pyšná," konejšila ho maminka.

Teo se rozplakal. "Nechci o vás přijít, mám vás tolik rád."

"Poslouchej Teo, některé chvíle v životě jsou moc těžké. Ale právě v nich musíme být nejsilnější. Ty se teď musíš vrátit domů a postarat se o Bodlinku a Funíka. Jsi nejstarší a oni tě budou potřebovat," pohlédl mu tatínek zpříma do očí.

Teo zavrtěl hlavou. "Nejsem tak moudrý jako ty, nezvládnu to."

"Vím, že zvládneš, věřím ti. Je to mé poslední přání. Splníš mi ho, synu?" Při těch slovech Teo překvapeně zvedl čumáček. Tatínek ho tak nikdy neoslovil. A Tea to naplnilo zvláštně hřejivým pocitem. S těžkým srdcem přikývl. Nemohl odmítnout.

"Sbohem Teo," zašeptala maminka a z očí jí tekly slzy.

"Sbohem, maminko," odpověděl Teo a rozběhl se k východu, protože věděl, že kdyby jen chvíli otálel, nedokázal by odejít.

Než však stačil vlézt do úzké praskliny ve zdi, která vedla ven do pozdního večera, ozvalo se zařinčení a ďábelský chechot. Teo se otočil a spatřil vysokou shrbenou postavu v plášti. Čaroděj si přišel pro jeho rodiče.
A tehdy poznal, že neodejde. Nemůže mu dovolit, aby jim ublížil. Měl moc rád své rodiče, byť nebyli úplně jeho. V jeho srdci však byli.

Rozběhl se s dupotem k čaroději. Chce ježka? Bude ho mít. Plnou rychlostí vrazil do starcova kostnatéto kotníku.

"Au! Co to?!" lekl se čaroděj a posvítil si lucernou pod nohy. "A heleme se. Malý pichlavec." Ušklíbl se. "Vlastně proč ne. Bodlina mláděte by mohla být ještě účinnější." A s těmi slovy se shýbl, sevřel ježčí tělíčko v dlani a odnesl ho pryč. Ozvěnou mu bylo zoufalé volání ježcích rodičů.

Nahoře ve věži položil mládě na stůl mezi nepořádek a pořádně si ho prohlédl. Je mladý a zdravý, dodá lektvaru přesně tu sílu, kterou potřebuje, hodnotil v duchu. Natáhl se pro velké rezavé kleště.

"Neboj se, nebude to bolet," uchechtl se. "Jen jednu bodlinku a bude ze mě zase mladík. Zruším tu ohavnou kletbu, kterou mi můj bratříček připravil."

Teo se celý zcepeňělý díval, jak se k němu starcova ruka blíží. Kleště ho děsily ale mnohem víc ho strašil výraz v starcových očích. Ta zběsilá krutost mu vháněla slzy do očí. Vzpomněl si na rodiče. Čaroděj dostane co chce. Jeho rodiče pak budou v bezpečí. Nechá je pak určitě jít. Zavřel oči a čekal.

A pak se ozvala rána a třískot. Čaroděj omylem ve své dychtivosti převrhl láhev plnou kouzlokazu a ta se teď rozlila po stole. Trocha lekvaru prskla Teovi na čumáček. Čaroděj zaklel. A Teo kýchl. A pak měl najednou dlouhé ruce a nohy a žádnou srst a ani bodliny. A stůl byl mnohem menší než si pamatoval.

"Do háje! No to snad ne!" vykřikl čaroděj a zděšeně na Tea zíral. "Ty jeden ohavnej spratku! Já se tě snad nikdy nezbavím!"

Vrhl se k Teovi, ale ten seskočil ze stolu a proběhl dveřmi. Klopýtal po schodech dolů a pak do dvorany a do velké jídelny. Proběhl pod křišťálovým lustrem a udýchaně se zastavil před velkým obrazem. Byl na něm statný muž v brnění, s mečem, a na jeho koleni seděl malý blonďatý chlapec s pyšným výrazem.

To jsem přece já! Proletělo najednou Teovi hlavou a zaplavil ho kolotoč vzpomínek, až se mu z toho zvedl žaludek. Neměl však moc času vlastní myšlenky zpracovat, protože do jídelny vběhl s hlasitým funěním stařec a cosi nesrozumitelně vykřikoval.

Teo se v návalu paniky rozběhl pryč. "Zabiju tě! Zabiju tě, ty odporný kluku!" řval čaroděj a pronásledoval ho chodbou až do vstupního sálu hradu.

Tam se zastavil, aby popadl dech. A znovu proklel svého bratra i své stáří. Proměnil chlapce před rokem v ježka a vyhodil v lese, aby se ho nadobro zbavil. Ale jako trest mu dopadla na hlavu kletba stáří. Tehdy v noci ho navštívil ve snu duch jeho bratra. "A protože jsi ublížil mému drahému synkovi, proklínám tě Gregoriusi. Ať jsou tvé kosti křehké a tvá kůže svraštělá, tvá záda nechť se hrbí k zemi pod tíhou tvých skutků. Budeš starý a ošklivý můj drahý bratře, tvá noční můra se stane tvým životem," prohlásil tehdy a jeho slova se vetkala do jeho mysli i těla. A když se na další den probudil, byl starý a slabý jako věchýtek.

Nenávidím ho, nenávidím je oba! V náhlém návalu šílenství se k Teovi vrhl. Chlapec ale mrštně uskočil stranou a čaroděj plnou rychlostí narazil do tvrdé kamenné sochy. Cosi zapraštělo a bílý mramor se zbarvil do ruda. Bezvládné zkroucené tělo se sesulo k zemi. Teo otřeseně sledoval, jak ze strýce vyprchává život. Pak vzhlédl k soše svého otce, hrdého a vznešeného, z jehož kamenného meče odkapávala krev. Padl na kolena a rozplakal se.

Pohřeb byl tichý a krátký. Kněz cosi šeptal v cizí řeči a poléval bílé roucho svěcenou vodou. Pak hrobníci vykopali hrob a Teo pronesl do ticha: "Nebyl jsi strýcem, kterým jsi měl být. Ale ani já nebyl dobrým synovcem. Odpočívej v pokoji. Nechť tě posmrtnou poutí provází mé odpuštění." A s těmi slovy se otočil a zachmuřeně odešel.

Procházel se lesem, tiše a pokorně. Našlapoval opatrně a prsty hladil zvrásněné kmeny smrků. Ve vlhké hlíně našel několik žížal a donesl je ke své noře. Stýskalo se mu po rodině. Byť nevlastní. Chybělo mu pošťuchování se sourozenci, laskavost maminky i důsledná přísnost a moudrost tatínka. Chyběla mu jeho nora a noční pochody. Po tváři mu steklo několik slz.

"Děkuji vám," řekl tiše a zavřel oči. Na rameno mu jemně dopadla něčí ruka. Prudce se otočil a pohlédl do tváře mladíkovi s bystrýma očima. Měl na sobě kabátec a brnění a u pasu meč.

"Kdo jsi?" zeptal se ho Teo.

"Jmenuji se Robert a můj nevlastní otec byl přítelem tvého otce," řekl a usmál se.

Teo se zamračil. Neměl vůbec chuť na seznamování. Chtěl být zase ježkem. Chtěl domů. Ale pak si na něco vzpomněl.

"Nezemřeli náhodou tví rodiče při požáru vesnice?" zeptal se ho.

Robert přikývl. "A tvůj otec položil svůj život, abych já mohl žít. Mám ti vyřídit pozdrav od mého otce, pána z Kaštanova. Zve tě k nám domů. Můžeš bydlet s námi. A můžeme být přátelé," dodal a znovu se na něj usmál.
Teo zaváhal. Chlapec byl starší než on, ale mohli by být přáteli. Mohli by být bratry. Měl by domov a žil by u přátel svého otce, rytíře. "Nebyli nikdy krutí," zazněl mu v hlavě hlas tatínka ježka. Přesto váhal. Nechtěl odejít daleko od lesa, daleko od své ježčí rodiny.

Tu se ozvalo funění a z nory vystrčil hlavičku malý ježek, pak další a nakonec se čtyři ježci krmili žížalami a mlaskali přitom. Teo je dojatě pozoroval a pak si k nim klekl. "To jsem já, Teo. Jsem už jiný než tehdy," řekl tiše k největšímu z nich. "Už nikdy bych žádné zvířátko nepřejel. Nikdy nikdy. Odpustíš mi to někdy, tatínku?"
Ježek zvedl hlavu od žížaly a zadíval se na něj přísným pohledem. A pak se usmál. Teo netušil jak, ale věděl to. Cítil to v srdci. Všichni pak docupitali k němu a strčili mu čumáčky do dlaně.

"Jen běž Teo, buď mezi svými. Vyroste z tebe silný muž s dobrým srdcem. A my na tebe budeme s láskou vzpomínat," ten hlas zazněl v šepotu větru. Teo se usmál.

"Sbohem, a děkuji vám za všechno," řekl a vstal. Obrátil se k Robertovi a oplatil mu úsměv. "Půjdeme?"

 Kamila Prášková