Hrneček vlčích máků
Krátká povídka o dvou kamarádkách, které spolu otevřou jedno těžké téma.
"Ty můj krásný hrníčku! Jak jsi krásný. Půjdeš hezky na poličku do mé sbírky. Ale nejdřív ti musím dát nějaké jméno. Každý hrníček si zaslouží mít pěkné jméno. Co třeba..." Simona si poklepala zamyšleně na bradu.
Prohlédla si hrneček znovu pořádně. Chybělo mu ouško a byl trochu oprýskaný ale zobrazoval moc pěkný motiv vlčích máků. Vzpomněla si na svou kamarádku Ivanu, která vlčí máky milovala. Bydlela v chaloupce u louky plné těchto červených květin.
"Tak a je rozhodnuto," usmála se na hrnek, "pojmenuju tě Ivanka. Ahoj Ivanko!"
Přesně v tu chvíli vstoupila do místnosti její kamarádka a celá se otřásla odporem. "Víš, že nesnáším, když mi tak říkáš!" ohradila se ostře.
Simona překvapeně naskočila a otočila se na kamarádku. Jé, ahoj, zlato moje. Co ty tady? A promiň! To nebylo na tebe. Našla jsem nový hrníček do sbírky, podívej!" Strčila jí hrnek pod nos.
Ivana zamrkala a o krok ustoupila, aby na hrnek pořádně viděla. Ušklíbla se. Tuhle zálibu s kamarádkou fakt nesdílela, ale nechtěla jí zkazit radost, a tak jen řekla: "No, hezký. Ale musela jsi ho pojmenovat zrovna po mně?"
Simona se široce usmála. "Jsou na něm vlčí máky, vidíš?"
Ivana vzdychla a protočila panenky.
"Proč vlastně tak nesnášíš svoje jméno?" zeptala se jí Simona. "Je to přece tak pěkné jméno, viď, Ivanko," pohladila hrníček po zašlé glazuře.
Ivana se znovu otřásla. "Můžeš si to prosím odpustit, když jsem tady?" požádala ji zamračeně. "Nesnáším ho už od dětství."
Simona si povzdychla, ale uložila hrníček na poličku. "Tady se ti bude líbit, s ostatními hrníčky tě seznámím později."
Ivana nad tím za jejími zády zakroutila hlavou.
"To pořád nic nevysvětluje," postěžovala si Simona, když se k ní otočila zpátky.
Ivana netrpělivě poklepala nohou o dřevěnou podlahu. Doufala, že už to téma opustily. "Nemůžeš to prostě nechat být?"
"Ne, jsme přece kamarádky. Už pět let. A celou tu dobu se tomu vyhýbáš jako čert kříži," odpověděla zatvrzele.
"Dobře, když to musí být. Ať už to máme konečně za sebou. Říkal mi tak otčím, když..." ta slova nechala vyznít do ztracena.
Simona na ni vyvalila oči. Přes tvář jí jako temný stín přelétlo zděšení. Nějak vytušila, co chtěla kamarádka říct. Věděla, že Ivana se svým otčímem neměla dobré vztahy. Taky zaslechla drby o tom, že si odpykává ve vězení trest. Býval učitel a prý obtěžoval své studentky... Nikdy ale neměla odvahu se na to Ivany přímo zeptat.
Teď však tu odvahu sebrala. Nemohla to nechat jen tak být. "Když co?"
Ivana na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla. "Ach, Ivanko, jo, tak se mi to líbí, ach!" Sténala výmluvně.
Simona si zakryla pusu rukou. Udělalo se jí zle od žaludku a vnitřně se otřásla odporem. Hleděla na kamarádku a všechno v ní se svíralo.
Ivana otevřela oči a pohlédla na ni, ve tváři měla stoicky klidný výraz. Až příliš vyrovnaný, pomyslela si Simona.
"Tak teď už to víš," pronesla drsným hlasem.
"Já," Simona nevěděla co říct. Ztěžka polkla, v krku měla knedlík a do očí se jí tlačily slzy. "Je mi to tak líto. Můžu... Můžu ti nějak pomoct?"
Ivana si povzdechla. "Nelituj mě. A už mi tak nikdy neříkej. Prosím," pohlédla na kamarádku a křivě se na ni usmála.
Simona si rychle setřela z tváří slzy a popošla ke kamarádce, aby jí chytila za ruku. "Už nikdy ti tak neřeknu, zlato. Slibuju. Děkuju, žes mi to svěřila."
"Tak, co kdybysme ten hrníček přejmenovaly?" navrhla Ivana a s rošťáckým úsměvem přešla k poličce, vzala hrníček do ruky. "Ahoj, Zlatuško!"
Kamila Prášková