Bílá kočička

Krátká pohádková fantasy povídka o Isabele, nemocné dívce, které zkřížila cestu bílá kočka... a nebyla to jen tak obyčejná kočka.

Isabela se s trhnutím posadila v posteli. Světle šedýma očima se rozhlédla po svém malém pokojíku. Uvědomila si, že musela usnout. Poslední dobou se jí to stávalo velice často. To ta nemoc, povzdechla si v myšlenkách. Nemoc, která ji okrádala o všechnu energii a radost ze života. Poslední měsíce prožila jako ve snách, jako by se pohybovala v bludišti bez konce. Před očima jí plul Gordický uzel, který nedokázala rozetnout.

Smutně vyhlédla z okna. Ušklíbla se. Za okenní tabulí spatřila obraz svého vlastního nitra. Šedivou oblohu prosvítající přes líně se kolébající větve osamělého kaštanu. Vítr si syčivě hrál s jeho listy, jež se měly co nevidět proměnit v tlející hromádky na chodníku. Ventilačkou proudil do pokoje chladný podzimní vzduch. Isabela na chvíli zavřela oči a ve vzpomínkách nasála vůni květin, léto jí bude chybět. Přestože si jej příliš neužila, stýskalo se jí. Zima bude dlouhá. Až ze stromů opadají všechny listy a holé větve pokryje jinovatka, nastane to nejdepresivnější období roku. Jedině sníh by ji dokázal rozveselit, ale ten se tomuto městu vyhýbal jako čert kříži.

Možná by se mohla jít projít. Byla už v tomto pokoji zavřená příliš dlouho. Přemohla únavu a vyhrabala se zpod peřin. Zamířila do koupelny a vlekla se při tom, jako kdyby před chvílí vylezla z hrobu. To bude zase den, proletělo jí hlavou. Poté, co se dala trochu do pořádku, se teple oblékla a vyrazila z domu. Jak pokládala nohu za nohou, po tváři ji pohladil svými chladnými prsty severní vítr a pocuchal ji v kaštanových vlasech. Zavřela oči a slastně vdechla mrazivý vzduch. Tohle milovala. Na rtech jí přeletěl jemný úsměv, když jí do žil vplula malá jiskřička nadějné energie.

"Mňauvá," ozvalo se opodál. Isabela sebou překvapeně škubla a otevřela oči. Kousek před ní seděla na cestičce překrásná kočička. Její srst sněhobíle zářila a nad růžovým čumáčkem na ni vzhlížela dvě modrá kukadla. To je podivné, pomyslela si Isabela, od kdy mají kočky modré oči? Kočka ji však nenechala nad tím dlouho přemýšlet, natáhla se a svými měkkými tlapičkami se opřela o její koleno. Pak se otočila a rozběhla se po cestě pryč. Po pár metrech se však zastavila, ohlédla se a znovu dlouze zamňoukala. Asi chce, abych ji následovala, napadlo Isabelu. Zvědavě za ní vykročila.

Bílá kočka ji provedla šedivým sídlištěm a pak dál lesíkem po zapomenutých cestičkách až na mýtinku s mohutným prastarým stromem. Podle tvaru listů Isabela poznala, že je to lípa, její oblíbený strom. S pokorou si tu nádhernou ukázku nezlomnosti přírody prohlížela. Kmen stromu byl tak široký, že by ho objalo nejméně pět dospělých lidí. Koruna se zlatavými listy šuměla tisícem hlasů. Isabela lípu v duchu pozdravila a vzápětí ucítila silný proud laskavé energie, jíž k ní stará lípa poslala. "To je nádhera," vydechla Isabela a obrátila se k bílé kočičce, "ale proč jsi mě k ní přivedla?"

Kočka se místo odpovědi dotkla packou vrásčité kůry stromu. Náhle se objevila malá puklina, která se zvětšovala a natahovala, až vytvořila průchod tak akorát pro drobnou postavu hnědovlasé dívky. Isabela bezhlasně zírala skrz průchod. V dálce spatřila květinovou louku zalitou slunečním světlem. "To přece není možné," zavrtěla ohromeně hlavou. Bílá kočka nedbala jejích pochybností a s povzbudivým mňouknutím skočila dovnitř stromové brány. Nevím, jestli bych měla jít za ní, pomyslela si Isabela bázlivě. Pak se však rozhlédla po svém pošmourném světě a rozhodla se jít dál. Proč by ne, usmála se v duchu, co ji tady drží?

Vstoupila do krátkého tunelu, jehož zdi byly tvořeny mechově zelenými cihlami. Isabela se jedné zvědavě dotkla. Zvláštní, cihla se jí pod prsty měkce probořila, jako kdyby zabořila ruku do plastelíny. Když ji však odtáhla, s překvapením zjistila, že cihla vypadá stejně jako předtím. Fascinovaně ji pozorovala, dokud se odkudsi z dálky neozvalo netrpělivé zamňoukání. Isabela pohlédla tím směrem a spatřila čistě bílou kočku sedící na pokraji stromového tunelu. Poslechla její pobízení a vydala se dál. Když vyšla z tunelu, zaplavil ji pocit naprostého ohromení.

Ocitla se na nádherné rozlehlé louce plné pestrobarevných květin, které ještě nikdy dříve nespatřila. Do nosu ji záhy vnikla opojná vůně. Celá louka byla zalitá silným slunečním světlem, které však bylo odlišné od toho v jejím světě, bylo tak zvláštně naoranžovělé. Vzhlédla k blankytně modré obloze a spatřila důvod podivné záře. Místo jednoho slunce se na nebi činily hned tři světelné hvězdy. Jedna byla zlatavá, druhá oranžová a třetí vydávala červené světlo.

Znovu se ozvalo zamňoukání. "Kam jsi mě to jen vzala?" zeptala se Isabela hlasem plným úžasu a pohlédla směrem, kde zaznělo mňoukání. Její bílá průvodkyně však nebyla sama. Vedle ní stál muž s opálenou pletí, stejně modrýma očima, jaké vlastnila i kočička, a slámově zlatavými po ramena dlouhými vlasy. Byl oblečen v dlouhém bílém rouchu, které bylo přepásané obyčejným provazem. Muž se na ni laskavě usmíval. Jeho věk nedokázala odhadnout, působil mladě, ale v jeho očích se odrážela moudrost věků.

"Mé jméno je Fide," představil se sametovým hlasem, "vítej v mém světě."

"Já jsem Isabela," odpověděla, jakmile se vzpamatovala. "Tvůj svět je nádherný. Ale kde to vlastně jsem? A proč mě sem ta kočka zavedla?"

Fide pohlédl na její kočičí přítelkyni a usmál se. "Toto je Naděje. Musela jsi ji k sobě přivolat. Teď mě prosím následuj, rád bych ti něco ukázal." Pokynul rukou k vyšlapané cestičce vedoucí kamsi do daleka. Isabela ho bez váhání následovala. V blízkosti toho muže ji opustil veškerý strach i pochybnosti. Krví jí proudila znovu probuzená energie, jakou cítila naposledy v raném dětství. Fide ji zavedl na okraj malé vesničky. Domečky byly jednoduše postavené ze dřeva a střecha byla tvořená snopci slámy. Už z dálky slyšela veselý smích a krásný zpěv.

"Toto je má vesnice," vysvětlil Fide, "žiji tu se svojí rodinou. Byl bych rád, kdybys s námi strávila dnešní den."

Isabela moc ráda souhlasila a Fide ji seznámil s celou svojí rodinou. Poznala jeho mladší sestru, jejího manžela a jejich krásné děti. Pozvali ji ke stolu. Byl prostřený kupou nádherně vonícího zdravého jídla. Isabela, která poslední dobou trpěla nechutenstvím, by se teď nejraději na to vše vrhla jako hladový vlk. Po obědě se cítila tak příjemně posílená, že se s radostí zúčastnila výletu do okolní krajiny. Fide a jeho sestra jí ukazovali všechny ty malé zázraky, které její unavený mozek už dlouho přehlížel. "Podívej," ukázal muž na ptáčka velikosti zaťaté pěsti s tmavě fialovým peřím a jasně oranžovým zobákem, který seděl na nejnižší větvi blízkého dubu. "purava právě vyvádí ptáčata." A opravdu, kolem ptačí maminky na větvi poskakovala roztomilá ptáčátka.

Když procházeli přes slunečnou louku, dívka znovu uviděla pestrobarevné kvítky, včelky snaživě sbírající pyl a malé broučky v kůře starého pařezu. Všichni tři si lehli do měkké trávy a chvíli se jen tak dívali na nebe a pozorovali beránky mraků. Isabela vnímala, jak jí slunce prohřívá tělo a dodává jí tolik potřebnou životní energii. Pak se zvedli a pokračovali v cestě. Na mýtince v prastarém jehličnatém lese s kmeny širokými tak, že by je neobjali ani čtyři lidé, Isabelu uchvátily srnky u krmítka, a když dorazil i statný jelen dvanácterák, museli ji přemlouvat, aby od nich odtrhla oči.

Když se přiblížil večer a slunce se začala sklánět k horizontu, Fide ji spolu s kočičkou doprovodili zpět k mohutné lípě a kouzelnému průchodu. "Vím, že teď procházíš těžkým obdobím," začal a Isabela, která si za celý den na svou nemoc ani nevzpomněla, se teď celá zachmuřila.

"Tady je tak krásně, mám tolik energie a jsem tak šťastná, kéž bych tu mohla zůstat," povzdechla si.

"Vše zlé jednou pomine," usmál se na ni Fide, "jen nesmíš ztrácet víru. A kdykoli se můžeš vrátit, moc rád tě zase uvidím."

"Ale jak?" zeptala se Isabela zoufale. "Bojím se, že nenajdu cestu."

"Máš ji přece tady," odpověděl muž mile a lehce jí položil dlaň na srdce.

"Ach," vydechla dívka, když se jí srdce souhlasně rozbušilo.

"A abys na nás nezapomněla, chci ti něco dát," řekl a položil jí do dlaně nádherné bílé pírko se zlatými okraji. Isabela byla tak dojatá, že se nevzmohla na slovo. "Naděje tě doprovodí zpět," pokynul Fide sněhobílé kočičí přítelkyni.

Dívka se jen nerada loučila, ale nakonec přece jen vstoupila do stromového průchodu. Jakmile tak však učinila, vše kolem ní se začalo náhle třepat a rozplývat.

Prudce se posadila na posteli. Zmateně se rozhlížela po svém malém pokojíčku. Musela jsem usnout, pomyslela si. "Takže to byl jen sen?" zaúpěla zklamaně. Za oknem se na ni mračila šedivá obloha a Isabela začala znovu propadat melancholickému smutku. Tu však spatřila cosi bílého vykukujícího zpod polštáře. Za okamžik držela v rozevřené dlani bílé, zlatě lemované pírko.

"To je peříčko naděje," vydechla šťastně. "Vše se v dobré obrátí, musím tomu jen věřit."

Kamila Prášková