Autobusové zamyšlení
To si takhle jedete autobusem, pozorujete okolí a začnou vás napadat prapodivné myšlenky...
Jedu autobusem. Vzduch je směsicí zvuků, hlasů a nevyřčených otázek. Rachot motoru se mísí s monotónním hučením klimatizace občasně přerušovaným jen bojovým úsilím paní přede mnou rozepnout zaseknutý bezpečnostní pás. U řidiče hraje rádio těžko slyšitelné tóny. Šustění novin, které právě rozdala slečna stevardka, doplňuje nevyřčená slova deníku DNES - "Varování živlů" pluje myslí rusovlásky v zelené květinové halence o řadu přede mnou. Přemýšlím, o čem by mohla být řeč, ale na malá písmenka můj zrak nestačí. Živly kolem našeho rychle jedoucího autobusu jsou překvapivě klidné. Neposkvrněná modrá obloha a zářivé slunce varují snad jen před nesnesitelným horkem, jež neustává ani koncem září.
O řadu za mnou slyším pár zaujatých hlasů. Farnost, biskupství, kaplan, farář - nacházím v nich pro mě nezvyklé pojmy. Musím se v duchu usmát nad zajímavým spojením dvou náboženských kultur. Při nástupu do vozu mě zaujal mladý muž v pěkném oranžovém rouchu se zajímavým účesem, který na temeni tvořil malý culíček. Muž, který mi svým zjevem připadal jako budhista, nesl v ruce proutěný košík a v něm... kdo ví?
K mým čichovým buňkám doléhá příjemná vůně horké čokolády a já upírám pozornost zpět na dění kolem. Sympatická mladá žena s blonďatým culíkem mi právě nabízí horký nápoj. "Čaj," prosím ji s úsměvem. Zatímco mi ho odchází připravit, zaujme mě vůně smažených brambůrků, nejspíš s příchutí křenu. Ty plátky smažených brambor už jsou pro mě pár let zapovězené a přesto si okamžitě vybavím jejich chuť. Žaludek se mi svírá touhou a v duši se rozlévá provinilost.Raději usrkávám teplého čaje. Lituji, že jsem si neřekla o horkou čokoládu. Čaj má podivně umělou pachuť, jakoby v něm spolu s čajovou směsí rozpustili i plastovou lžičku. Moje unavené tělo ho ale přijímá s povděkem, vidí v něm rychlé cukry a tedy potravu pro mozek. Já bych se však nejraději svalila do postele a zůstala tam až do skonání světa. Na konci této cesty mě čeká začátek čehosi, co se může stát mým koncem. Kolem srdce se mi usazuje těžko uchopitelný svíravý pocit, jež se v žaludku proměňuje v lechtání tisíce mravenců. Zavírám oči a snažím se najít ztracenou rovnováhu. Klid je však stejně v nedohlednu jako jasná představa mé budoucnosti.
Vybavují se mi slova z jedné televizní pohádky: Čeho nemůže být nikdy půl? Jistoty. Protože poloviční jistota je už nejistota. (Dvojčata [TV film]. Režie Eva SADKOVÁ. Československo,1988.)
A právě nejistota a strach z neznámého roztáčí nekonečný kolotoč úzkosti. Na světě není nic jisté. Snad jen to, že jednoho dne zemřu. Má duše opustí hmotný svět a tělo se rozpadne v prach. Zub času pohltí vše. Ani tělo, ani fotografie, ani věci, nic nevydrží věčně. Dokonce ani vzpomínky v myslích těch, co zůstanou. Jediné, co může při troše štěstí překonat i několik generací a snad i celá století jsou naše myšlenky důsledně předávané do myslí našich dětí a jejich dětí... snad až do konce lidstva.
Z přemítání mě vytrhává hlas, který oznamuje, že za nedlouho dojedeme do místa určení. Z okénka sleduji, jak nás vítá hradba panelových domů. V každém z nich bydlí spousta lidí a každý z nich má hlavu plnou myšlenek. Kolik z nich však bude zaznamenáno? A kolik z nich navždy skončí v propadlišti času?
Kamila Prášková